Nikdo si nepamatuje první dny svého života. Matky a tety nám vyprávějí o době, kdy nás kojily a o začátcích našeho dětství. Doufají při tom, že nezapomeneme, že jsme kdysi byli úplně v jejich rukou a tajně se modlí, abychom je zahrnuli do naší budoucnosti.

Nevěděla jsem ani to nejmenší o svém narození až do svých sedmi let. Tenkrát jsem žila v Coffee Hollow, venkovské díře u Yorku v Pensylvánii. Nedlážděná cesta spojovala domy polepené dehtovými papíry plné dětí s ušmudlanými tvářemi. Ve vzduchu byl pořád cítit zápach kávových zrnek z malých, čerstvě vymalovaných sušíren, podle kterých se to tam jmenovalo. Jedním z těch dětí byl Brockenwurst Detwiler, krátce Broccoli. On mi řekl, že jsem bastard. Broccoli to vlastně nevěděl, ale rozjeli jsme tenkrát obchod, který mě připravil o nevědomost.

Jeden chladný zářijový den jsme byli na cestě domů ze školy ve Violet Hill.

“Molly, musím čůrat, chceš se podívat?”

“Jasně Brocu.”

Šel ke křoví a rozepnul si zip.

“Broccoli, co je to za kůži, co máš na pinďourovi?”

“Máma říká, že ještě nejsem obřezaný.”

“Co to znamená obřezaný?”

“Říká, že někteří lidé si nechávají udělat takovou operaci a tu kůži uříznout. Má to něco společného s Ježíšem.”

“Člověče, jsem šťastná, že mě nikdo nebude ořezávat.”

“To si myslíš ty. Mojí tetě uřízli prso.”

“Nemám prsa.”

“Budeš mít. Takový tlustý, povislý věci jako moje matka. Visí ven z výstřihu a při chůzi se houpají.”

“Mně ne, tak nebudu nikdy vypadat.”

“Ale jo, budeš. Všechny holky tak vypadají.”

“Sklapni nebo ti rozbiju hubu, Broccoli Detwilere.”

“Budu držet hubu, když mi slíbíš, že nikomu neřekneš, že jsem ti ho ukazoval.”

“Co je tu k vyprávění? Všechno co dole máš, je hromada třesoucích se růžových faldů. Je to ošklivý.”

“Není ošklivý.”

“Je. Vypadá ošklivě. Tobě se líbí, protože je tvůj. Nikdo nemá takovýho pinďoura. Můj bratranec Leroy, Ted, nikdo. Vsaď se, že jsi jediný na světě. Můžem na tom vydělat peníze.”

“Peníze? Jak můžeme vydělat peníze na mém pinďouru?”

“Po škole vezmeme děti s sebou a ukážeme jim co máš a jedno kouknutí bude stát cent.”

“Ne, nebudu ho ukazovat lidem, když se budou smát.”

“Podívej Brocu, peníze jsou peníze. Nech je ať se smějou. Ty budeš mít peníze a pak se můžeš smát jim. Pojedeme půl na půl.”

Příští den o přestávce jsem tu zprávu rozhlásil. Broccoli mlčel. Už jsem se bála, že se z toho chce vyvléct, ale vydržel. Po škole pochodovalo asi jedenáct dětí ven k lesíku mezi školou a sušárnami a tady se Broc ukázal. Byl to obrovský úspěch. Většina děvčat nikdy opravdového pinďoura neviděla, a ten Broccoliho byl tak hnusný, že křičely odporem. Broc měl něco zeleného v koutku úst, ale statečně ho nechal tak dlouho viset venku, až si ho každý pořádně prohlédl. Byli jsme o 55 centů bohatší.

Zpráva dorazila do ostatních tříd a asi týden jsme měli skvělý kšeft. Koupila jsem si červenou lékořici a rozdělila se všemi svými přáteli. Peníze znamenají moc. Čím víc lékořice máte, tím máte víc přátel. Můj bratranec Leroy se chtěl zapojit do obchodu a ukazovat se, ale nešlo to, protože neměl žádnou kůži. Aby zůstal v náladě, dala jsem mu 15 centů z našeho denního výdělku.

Nancy Cahillová přišla jednoho dne do školy podívat se na Broccoliho, který se mezitím stal pro všechny “nejzvláštnějším pinďourem na světě”. Počkala až všichni odejdou. Nancy byla pihovatá od slunce a kostnatá. Vždycky když viděla Broccoliho chichotala se a ten den se zeptala, jestli si může sáhnout. Broccoli řekl ano. Nancy po něm hrábla a vykvikla.

“OK, OK, Nancy to stačí. Mohl by zvadnout a my musíme uspokojit ještě další zákazníky.”

To jí vzalo vítr z plachet a odešla domů.

“Poslouchej Broccoli, co si sakra myslíš, nechat Nancy sahat zadarmo. Mohlo to být za deseticent. Můžeme za to vybírat deset centů a Nancy si s tebou může hrát zadarmo, jestli chceš, až když budou ostatní pryč.”

“Domluveno.”

Tenhle nový nápad přivedl do lesíka půlku školy.

Všechno běželo dobře než nás odhalil Earl Stambach se slečnou Martinovou, učitelkou. Slečna Martinová se spojila s Carrie a Broccoliho matkou a kouzlo bylo pryč.

Když jsem ten večer přišla domů, ještě jsem ani neprošla dveřmi a Carrie už řvala: “Molly, hned sem pojď.” Tón jejího hlasu mi řekl, že mě čeká pěkný výprask.

“Už jdu mami.”

“Co jsem to o tobě slyšela? Hrála sis venku v houští s tím… Brockhursta Detwilera? Teď mi nelži. Earl řekl slečně Martinové, že jsi byla tam venku každý večer.”

“Já ne mami, já si s ním nehrála.”

To byla pravda.

“Nelži mi, ty hubatá děvko. Já vím, že jsi byla venku a tomu troubovi ho vyhonila, a to před všemi děvkami v Hollow.”

“Ne mami, opravdu ne, já ne.” Bylo nesmyslné jí vyprávět, co jsem opravdu dělala. Nevěřila by mi. Carrie byla přesvědčená, že všechny děti lžou.

“Znemožnila jsi mě před všemi sousedy, a já mám chuť tě vyhodit. Ty a tvoje nafoukaný manýry, pluješ si domem dovnitř a zase ven, jak se ti zatraceně zlíbí. Ty s tím svým čtením knih, myslíš si, že jsi něco zvláštního. Ty jsi ta pravá, slečno povětrná, být domýšlivá a pak si hrát v lese s něčím ocasem. No, mám pro tebe skvělou zprávu, ty špinavej dobytku, když si myslíš, že jsi tak chytrá. Nejsi nic tak skvělýho jak si myslíš, a moje dítě taky nejsi. Chceš vědět, kdo jsi, ty chytráku? Jsi nemanželská dcera Ruby Drollingerové, to jsi. Chci vidět, jestli budeš ještě teď mít nos tak nahoru.

“Kdo je Ruby Dillingerová?”

“Tvoje opravdová matka, to byla a byla to coura, slyšíš mě slečno Molly? Obyčejná, nepořádná coura, Která to dělala se psem, když správně kroutil zadkem.”

“To je mi jedno, nezáleží na tom, kde jsem se tu vzala. Jsem tu, ne?”

“Záleží na tom moc. Všichni, kdo se narodili v manželství, mají boží požehnání, a nemanželský jsou jako bastardi prokletí. To jseš ty.”

“Je mi to jedno.”

“To by ti ale nemělo být jedno, ty proklatče. Uvidíš, jak daleko tě tvoje okázalé chování a knihy přivedou, když lidi venku zjistí, že jsi bastard. A ty se jako bastard taky chováš. Krev je víc než voda. Paličatá jako Ruby a honí ho venku v lese tomu Detwilerovic idiotovi. Bastarde!”

Obličej měla rudý jako rak, a žíly jí vystupovaly na krku. Vypadala jako příšera z hororu, mlátila do stolu a mlátila taky do mě. Chytla mě za rameno a třásla mnou, jako pes třese hadrovou panenkou.

“Domýšlivej bastard. V mém domě, pod mojí střechou. V sirotčinci bys byla už dávno mrtvá, kdybych si tě nevzala a celé hodiny tě neošetřovala. Přijdeš sem, nacpeš si břicho a necháš mě kolem sebe celej den běhat, a pak jdeš ven a znemožníš mě. Musíš se polepšit děvče, nebo tě strčím zpátky, odkud jsi přišla.”

“Dej ze mě ruce pryč. Když nejsi moje opravdová matka, tak ze mě dej ty svoje zatracený ruce pryč.” Běžela jsem ke dveřím a pak celou cestu přes pšeničné pole k lesíku. Slunce zrovna zapadlo a na nebi ještě svítil růžový záblesk. A co má být, že jsem bastard. Nestarám se o to. Ať mě zkusí zastrašit. Vždycky mi zkoušeli nahnat strach. K čertu s ní a k čertu se všemi ostatními, kteří to zařídili. Zatracený Broccoli Detwiler a jeho hnusnej, odpornej pinďour. Pěkně mi zavařil a zrovna když jsme vydělali nějaké peníze, muselo se to stát. Chtěla jsem se pomstít Earlovi Stambachovi, tak že mu bude přecházet sluch i zrak, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám. Jo, máma mi kvůli tomu utrhne uši. Zajímalo by mě, kdo ještě ví, že jsem bastard. Vsadím se, Mouth, “Rypák” to ví, a když Florence, “Hlásná trouba” ví, ví to celý svět. No, domů, kde se mi smějou a civí na mě jako bych byla obluda, se nevrátím. Zůstanu tady v lese a zabiju Earla. Doprdele, jestlipak to Broc taky schytal? Řekne, že jsem ho k tomu přemluvila. Zbabělec. Každý s pinďourem musí mít plné kalhoty.

Ptala jsem se sama sebe, jestli někdo z ostatních dětí něco ví. Chtěla jsem se matce a Mouth postavit, ale ne proti celé tlupě. Teď, když to skončili, můžou jít taky k čertu. Nechápu, proč z toho dělají takový problém. Koho zajímá, jak jsi se sem dostal? Mě je to jedno. Opravdu, mě je to jedno. Narodila jsem se, nic jiného se nepočítá. Jsem tady. Nevrátím se tam, když to takhle dopadlo, pořád by mi to vyčítali. Tak jako mi vyčítali, že jsem šlápla babičce Boltové na holenní kost, když mi bylo pět. Zůstanu tady v lese. Můžu se živit oříšky a bobulemi, akorátže nemám ráda bobule, jsou často špinavé. Z nouze můžu žít jenom z oříšků. Možná si chytím kachničku, ano, ale Ted mi řekl, že kachničky jsou plné červů. Červi, ještě jsem nejedla žádné červy. Zůstanu tady v lese a umřu hlady, ano to udělám. Pak to bude mámu mrzet, že na mě tak křičela a dělala takový rozruch kolem toho, jak jsem se narodila. A říkat mojí opravdové matce coura – jak asi moje opravdová matka vypadala? Snad uvidím někoho podobného. Nepodobám se nikomu v našem domě, nikomu z Boltů ani Wiegenliedsů, nikomu z nich. Mají všichni bílou pleť a šedé oči. Němci, jsou to všichni Němci. A jak je na to Carrie pyšná. Že všichni ostatní jsou špatní, Řekové a Židi a celý zbytek světa. Proto mě nenávidí. Určitě moje matka nebyla Němka. Moje matka ze mě nemohla mít radost, když mě přenechala Carrie. Provedla jsem tedy tenkrát něco špatného? Proč se na mě vykašlala? Teď, ano teď by mě možná měla opustit, potom co jsem ukazovala Broccoliho pimpase, ale jak jsem mohla udělat něco špatného, když jsem byla mimino? Přála jsem si, abych o té věci nic nevěděla. Přála jsem si, aby Carrie Boltová umřela. To je všechno, co si přeju. Nikdy se nevrátím.

Noc spadla na les a malá, neviditelná zvířata běhala ve tmě. Měsíc nesvítil. Černota naplnil moje nosní dírky a vzduch byl plný šelestů, divných tónů. Mrazivý chlad vanul od starého rybníka pod jedlemi. Také jsem nemohla hledat oříšky, protože byla příliš tma. Všechno, co jsem našla byla pavoučí síť. Ta pavučina mě dorazila. Rozhodla jsem se jít domů, ale jen co budu dost stará, abych si mohla najít místo, tak z toho vězení uteču. Klopýtajíc jsem našla cestu domů a otevřela rozbité síťové dveře. Nikdo na mě nečekal. Všichni už byli v postelích.