Leroy seděl v bramborovém poli a sundaval si klíšťata z pupku. Vypadal jako Baby Huey z komiksu a nebyl o moc chytřejší, ale byl můj bratranec, a já ho měla ráda. Poslali nás sem sbírat mandelinku bramborovou, ale slunce stálo vysoko a nás práce nebavila. Dospělé ženy byly doma a muži byli v práci. Bylo to v létě 1956 a my jsme byli tak chudí,že jsme museli bydlet společně s Denmanovými v Shilohu. Bylo mi to jedno, neměla jsem ani ponětí, že jsme na tom tak špatně, kromě toho mě bavilo trávit čas venku s Leroyem, Tedem a zvířaty.

Leroyovi bylo 11, stejně jako mně. Byl taky stejně vysoký, jenom trochu tlustší, já byla hubená jako tříska. Tedovi, to byl Leroyův bratr, bylo 13. Ted pracoval u benzínky Esso, takže mandelinky zbyly na mě s Leroyem.

„Molly, mě už nebaví sbírat ty brouky. Máme už dva plné košíky, pojď, zaběhneme si k paní Hershenersové a dáme si něco studeného.“

„Dobře, ale musíme to vzít přes příkop, jinak nás uvidí moje máma a pošle nás zpátky do práce.“

Proplížili jsme se příkopem kolem rezavého traktoru a pak jsme běželi celou cestu až k malému krámku paní Hershenersové. Na dveřích měl reklamu na sodovku s teploměrem.

„A, to jsou Molly a Leroy. Pomáhali jste maminkám nahoře na kopci?“

„Ano paní Hershenerová“, zadrmolil Leroy, „pomáhali jsme celý den, sbírali jsme mandelinky, aby brambory dobře rostly.“

„Jste zlatíčka. Co takhle pro každého jeden čokoládový preclík?“

„Děkujeme paní Hershenerová,“ řekli jsme jednohlasně.

„Můžu si vzít radši kopeček malinové zmrzliny?“

Lapla jsem svoji zmrzlinu a vyšla na červnové slunce. Leroy se přidal a pak jsme seděli na vyhřáté verandě a mlsali.

Mezi blýskajícími se cáry lepenky, která spadla ze střechy jsem vypátrala prázdnou krabičku od hrozinek. Až na roztržené víčko byla v pořádku.

„K čemu to potřebuješ?“

„Něco mě napadlo, počkej a uvidíš.“

„No tak, Moll, řekni mi to a já ti s tím pomůžu.“

„Teď ti nemůžu nic říct, tamhle jde Barbara Spangenthauová, a víš jaká je.“

„Dobře.“

„Ahoj Barbaro, co tu děláš?“

Barbara zamumlala něco o bochníku chleba a šla do krámu. Barbara byla židovka a Carrie nechtěla, abychom se s ní bavili. Nikdo ani neměl chuť si s Barbarou hrát, protože měla pořád ruce v kapsách a navíc smrděla. Až do patnácti jsem si myslela, že být židovka znamená chodit pořád s rukama v kapsách.

Barbara se vyvalila z krámu. Byla ještě tlustší než Leroy, ruce plné chleba a chystala se odejít.

„Hele Barbaro, nevidělas dneska Earla Stambacha?“

„Byl u rybníka, proč?“

„Protože pro něj mám dárek. Jestli ho uvidíš, řekni mu, že ho hledám, jo?“

Barbara, celá pryč ze svého nového poslání, klusala dolů ulicí. Protože bydlela blízko Stambachových, měla velkou šanci, že ho splní.

„Proč chceš dát Earlovi dárek? Myslel jsem, že ho nemáš ráda.“

„To teda nemám a ten dárek, co pro něj mám, je něco hodně speciálního. Chceš být u toho, až mu ho budu dávat?“

Leroy byl zvědavostí úplně mimo a celou cestu vedle mě cupital jak malé dítě a dumal, co to může být za dárek. Přišli jsme k houští a já začla prohledávat zem. Leroy taky zíral pod nohy, i když nevěděl, co má vlastně hledat.

„Jo. Našla jsem to. Teď mu připravím něco speciálního.“

„Vidím jenom pár králičích bobků.Co s nimi chceš dělat? No tak, řekni mi to.“

„Dívej se a drž pusu.“

Nasbírala jsem hrst krásných, lesklých bobků a strčila je do krabičky od hrozinek.

„Rozeznal bys je od hrozinek, co Florence suší na verandě? Běž a nasbírej jich hrst a pak se hned vrať.“

Leroy vyrazil jak těžkotonážní náklaďák a jeho masívní postava se rýsovala proti odpolednímu slunci. Za deset minut byl zpátky s plnou hrstí pravých hrozinek. Nasypala jsem je do krabičky a pořádně jí protřepala. Pak jsem donutila Leroye přísahat, že bude mlčet a vyrazili jsme hledat Earla Stambacha. Našli jsme ho u rybníka. S klackem místo rybářského prutu v ruce seděl a čekal, až kolem poplave nějaká ryba a chytne se na háček, na kterém nebyla návnada. Earl byl prostě blbec. Dokončil s námi jenom čtvrtou třídu. My jsme teď chodili do šesté a on byl pořád ve čtvrté. Florence vždycky říkala, že je to proto, že Stambachovi mají moc dětí a nemají pro ně dost jídla a proto měl Earl vyhladovělý mozek. Proč je hlupák mi bylo úplně jedno, měla jsem dost práce se svojí nenávistí k němu. Pořád na mě ve škole žaloval. Posledně, když jsem kvůli němu zase musela do kanceláře pana Beaverse – bylo to týden před koncem roku – mě kvůli tomu málem nenechali postoupit z páté třídy. Earl byl možná hloupý, ale učil se přežít. Jenže se učil na můj účet, prevít.

Earl nás slyšel přicházet a zvedl hlavu. Stín zděšení mu přelétl tváří. Musel si myslet, že ho chci zmlátit. Jenom jsem se usmála a řekla: „Ahoj Earle, chytils něco?“

„Ne, ale něco mi před chvílí sežralo návnadu. Musel to být obrovský tuňák.“

„Opravdu? Ty musíš být skvělý rybář.“

Earl se chichotal a levé oko mu cukalo. Nevěděl, co dělat.

„Earle, tak si myslím, že nemá cenu, abychom se prali. Víš, že nesnáším, když mě špehuješ a já vím, že ty nesnášíš, když na tebe číhám na cestě ze školy. Proč nevyhlásit klid zbraní, můžeme být kamarádi. Nechám tě na pokoji, pokud ty necháš mě. Škola brzo začne.“

„Jasně Molly. Budu rád, když z nás budou kamarádi a přísahám na bibli, že už tě nechám na pokoji.“

„Tak dobře, přinesla jsem ti malý dárek na usmířenou. Zrovna jsem to koupila u paní Hershenerové, protože vím, že máš hrozinky rád.“

„Díky, mockrát děkuju!“ earl chňapl po hrozinkách, roztrhl krabičku, otevřel pusu, nasypal do ní hrozinky a všechny najednou je snědl. Leroy se začal chechtat. Chytla jsem ho za ruku a zmáčkla jí tak, že zmodral jako švestka. „Drž pusu, nebo bude zle“, zasyčela jsem.

„Neboj Molly, už se nebudu smát.“

„O čem si vy dva povídáte?“

„Zrovna jsme se divili, jak rychle jíš Earle. Nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by byl tak rychlý. Musíš být nejrychlejší jedlík v celém okrese. Vsadím se, že sníš zbytek dřív než za půl vteřiny. Co myslíš Leroyi?“

„Ano, Earl Stambach je určitě rychlejší jedlík než můj otec.“

Earl se naparoval ve vší té chvále. „Zvládnu to ještě rychleji, koukejte.“ Jedno mohutné polknutí a zbytek hrozinek zmizel v jeho břiše. Earl si odkrkl a cítil se jako král.

„Earle, jak ti ty hrozinky chutnaly?“

„No, jako hrozinky, jenom některé byly trochu hořké.“

„Hořké? Není to divné?“

Leroy vybuchl smíchy a složil se do trávy.

„Earle, ty jsi tak hloupý. Ty jsi vážně tak hloupý. Molly ti dala krabičku plnou králičích bobků smíchaných s hrozinkami.“

Earlův obličej se protáhl.

„To jsi přece neudělala, že ne?“

„No jasně, že jsem to udělala, ty hnusnej prevíte. Jestli mě budeš ještě otravovat, provedu ti něco ještě mnohem horšího. Takže mě radši nech na pokoji Earle Stambachu. Tohle byla lekce!“ Výhrůžně jsem se k němu přiblížila, ale Earl byl úplně zelený a bylo mu to úplně jedno.

„Nechám tě na pokoji, slibuju, slibuju. Přísahám, ať na místě umřu, jestli ne.“

„Umřeš, to je správné slovo, hochu. Zavři pusu a jestli někde budeš něco vyprávět o králičích bobcích, jsi vyřízenej. Pojď Leroyi, jdem.“

Běželi jsme přes jedlový háj a Leroy se pořád musel smát až se za břicho popadal. Otočila jsem se a viděla, jak Earl zvrací u stromu. Dostala jsem ho, opravdu si to zasloužil, říkala jsem si. Zvláštní bylo, že mi ho v té chvíli bylo trochu líto.

„Už tě nechá na pokoji Molly, má dost.“

„Drž klapačku Leroyi, mlč.“

Leroy se na chvíli zastavil a překvapeně se na mě díval, pak pokrčil rameny a řekl: „Radši se vrátíme dřív, než nás začnou Carrie a Rypačka hledat.“