Léto mé pomsty bylo to stejné léto, ve kterém byla velmi malá úroda a kdy zemřela Jennifer. Jennifer byla Leroyova matka. Byla vysoká a měla tvář dámy z učebnic pro církevní školy. Měla tak velké oči, že když se na někoho dívala, neviděl nic jiného. Říkala jsem jí teta Jenna, i když nebyla moje pravá teta, ale v té rodině vlastně nikdo nebyl můj příbuzný. V to léto se staly samé špatné věci a začalo to tím, že Epa pořezali.
Pár dní potom, co jsem si vyřídila účty s Earlem, přišel Ep, manžel Jennifer, domů celý od krve. Krev mu tekla po hustých, kudrnatých, blonďatých vlasech, po obličeji a zastavila se až na jeho mohutných prsou. Jennifer začala ječet, když ho viděla, Florence běžela do kuchyně pro studenou vodu. Florence měla mnoho chyb, ale vždy první pochopila situaci a správně reagovala. Můj otec Carl se ještě nevrátil domů, takže jsme tam byli jenom my děti a ženy, a Ep, který byl tak rozčílený, že se mi zdálo, že exploduje. Leroy vytřeštil oči z důlků, když uviděl svého pořezaného starého pána. Ep si nás nevšiml, neviděl, jak tam stojíme a třeštíme oči na tu krev. Ted posadil svého otce na židli a Florence přiběhla s ručníky. „Zakloň hlavu Epe, teď ti musím umýt obličej. Molly, běž pro dezinfekci. Leroyi, dones další vodu. Jennifer, sedni si, vypadáš jako strašidlo. Epe, seď klidně. Já vím, že to bolí, ale nesmíš se hýbat. Teď to nebude bolet tolik, jako když se to stalo.“
Ep jí dovolil, aby ho umyla, ale pokaždé, když se ručník dotknul jeho rány, ucuknul. Rána nebyla tak strašná, jak na první pohled vypadala. „Epe“, ptala se Jennifer, „miláčku, co se ti stalo? Zase jsi se pral?“
Ep, už klidnější, jí odpověděl: „Ano, ztratil jsem hlavu, ale nešlo to jinak. Ale nepil jsem, ani jednu skleničku.“
Florence se na něho přísně podívala a pokračovala v rozdělování úkolů: „Molly, běž za Jennifer, ukáže ti, jak připravit obvazy. Připravte jich hodně. Ty rány jsou velké.“
Leroy se vrátil do pokoje a postavil vodu na plastikovou desku stolu. „Hele, tati, vrátíš to tomu, kdo ti to udělal? Vrátíš mu to?“
„Leroyi, přála bych si, abys neměl takovou radost, když se na to ptáš.“ prosila Jennifer. Vypadala stará a teď zvlášť. Barva z jejího obličeje někam zmizela. Kolem horního rtu se jí vytvořily vrásky a to dodávalo jejímu obličeji zvláštní výraz. Do narození jejího dalšího dítěte zbývaly asi dva týdny. Vypadala jako babička, která spolkla balón. Carrie říkala, že Jennifer je jenom třiatřicet.
„O co šlo?“ ptala se.
„Pral jsem se s tím bastardem Laytonem, kvůli chlapcům.“
Při tom slově jsem sebou škubla. Jak to, že lidi každému, kdo je naštve říkají bastard? Cítila jsem horko v obličeji, neodvážila jsem se zvednout oči od obvazů, aby si někdo nevšiml, jak jsem zrudla.
„Ten všivák Layton přišel a chlubil se, že jeho syn jde do vojenské školy, prý ho vzali do West Pointu. Byl z toho úplně mimo. Pak si mě všiml a ptal se jak je to s mými syny. No, řekl jsem mu, že Ted a Leroy taky půjdou do West Pointu. Jsem přece válečný veterán, mám medaili za zranění, takže moje syny musejí vzít. Nemůžou odmítnout syny muže, kterého postřelili při službě vlasti. V tom se začal Layton smát, prý to, že jsem byl tak blbej a nechal se postřelit, ještě neznamená, že moje syny vezmou na vojenskou školu. Řekl, že každý tady ví, že moji chlapci jsou tak hloupí, že si nerozeznají hlavu od zadku. To bylo na mě, Jenno, už moc. Až příliš. Řekl jsem mu, že jeho syn nepatří do armády, protože je teplej a sedí, když jde čůrat. Pak jsme se začali prát. Já ho praštil a on mě pořezal. To je všechno.“
„Ale není“, dodala Florence. „Přijdou poldové a seberou tě, když se budeš takhle prát. Jak je na tom Layton? Doufám, že jsi ho nezabil.“
„Ne, nezabil jsem ho, i když jsem chtěl, ale Carl nás zastavil. Zůstal tam a snaží se uzavřít s Laytonem mír. Víš, že Carl se dokáže usmířit s každým. Poslal mě raději domů, abych mu při tom nepřekážel.“
Jennifer vstala a šla se podívat na fazolky, které právě vařila. Ep seděl se skloněnou hlavou a prohlížel si svoje špinavé boty. „Lásko,“ volal, „naši synové nejsou hloupí. Ještě všem ukážou, uvidíš. Když uvidím, že jsou úspěšní, bude to pro mně větší radost, než rozbít Laytonovi hubu.“
Jennifer nechala vařící vodu vodou, vrátila se do pokoje, aby ho políbila. „Jasně, že všem ukážou, ale myslím, že jim nedáváš dobrý příklad, když se tolik pereš.“ Epovi přeběhla po tváři přihlouplá grimasa, položil svou ruku na její nafouklé břicho a její ruku políbil.
V tom okamžiku Carl vstoupil do dveří a dramaticky hodil svou šedivou pracovní čepici na věšák. Trefil se a všichni mu zatleskali. Přinesl velký kus masa zabalený v papíru. Smál se a jeho zlatý zub házel prasátka po místnosti.
„Bude dobrá večeře, lidi. Přineste celer a mrkev, uděláme si guláš. Bude to paráda.“ Carrie šla hned ke Carlovi a něco mu šeptala do ucha. Chytil ji kolem ramen a řekl, že všechno bude v pořádku. Přiběhla jsem k němu a dala mu ruce kolem krku. „Zatoč mě táto, chci lítat!“
„No dobře! První a druhý pilot – nástup.“ Carl těžce pracoval, měl silné svaly, i když i něm bylo vidět, že předčasně stárne, jinak než Jennifer, ale přesto.
Zatočil se mnou a pak šel k Epovi a ptal se ho, jak se má. Ep se na Carla podíval, jako se chlapci dívají na otce, i když Carl byl jen o deset let starší než on.
„Večeře bude hned. Okamžitě ukliďte ze stolu ty krvavé hadry,“ volala Carrie o něco později. Za chvíli už byl guláš na stole a Leroy a já jsme zápasili o místo vedle Carla. Jennifer a Ep seděli mlčy vedle sebe a Florence vykládala a vykládala, ale tentokrát nebyla v jejím hlase obvyklá trpkost. Leroy zapomněl ukrást maso z mého talíře. Carl mluvil víc než obvykle a Carrie se smála všemu, co řekl. Vyprávěl o kolegovi z práce a dělal vtipy o prezidentovi Spojených států. Dospělí se těmhle vtipům smáli víc než čemukoliv jinému, ale já jsem jim nerozuměla. Ve škole nám říkali, že náš prezident je ten nejlepší muž v celé naší zemi, ale já jsem věděla, že nejlepší muž v celé zemi je můj otec, jenomže nikdo jiný v celé zemi o tom nevěděl. To je všechno. Myslela jsem, že je to v pořádku, když Carl dělal vtipy o prezidentovi. Mimo to, jak jsem mohla vědět, že ten prezident skutečně existuje? Nikdy jsem ho neviděla, jenom obrázky v novinách a ty by mohly být jen vymyšlené. Jak může člověk vědět, že někdo skutečně existuje, když ho v životě neviděl?
***
Jennifer byla čím dál hubenější místo toho, aby přibírala, jak to má být, když člověk čeká miminko, ale den jejího porodu už se blížil, takže o tom nikdo příliš nepřemýšlel, až na Carrie. Nakonec ten den přišel, Jennifer odvezli do nemocnice George Street Hospital a zdálo se, že všechno půjde normálně. Miminko se narodilo a dostalo jméno Carl po mém otci, ale přežilo jen dva dny. Jennifer se domů už nikdy nevrátila. Dospělí si nás vůbec nevšímali. Když jsem se tenkrát večer vrátila domů, zůstala jsem raději na verandě, protože jsem slyšela, že Florence, Carrie a Ep vedou vážný rozhovor. Ta noc byla horká, dusná. Leroy také seděl na verandě a plival kolem sebe semena z melounu. Seděli jsme a poslouchali. Epův hlas zněl jakoby z rádia. Znělo to ještě hůř, než když byl pořezaný. „Carrie, neřekla mi, že má bolesti. Vůbec nic mi neřekla. Kdybych věděl, jak jí je, šel bych s ní k doktorovi.“ Florence mu odpověděla klidným, ale přísným hlasem: „Moje dcera Jennifer nikdy nemyslela na sebe. Myslela si, že doktoři jsou příliš drazí a že všechno, co se s ní dělo, mělo něco společného s jejím těhotenstvím a že to brzy skončí. Neměj výčitky svědomí, Epe. Udělala to, co považovala za správné – Bůh ví, že i když všichni pracujeme, nevyděláváme dost ani na to, aby nás to pořádně uživilo. Jennifer si to uvědomovala.“
„Já jsem její manžel, měla mi to říct. Měl jsem právo to vědět.“
Pak jsem slyšela Carrie: „Ženy mají často potíže, které před svými muži tají. U Jennifer to platí dvojnásob. Mě říkala, že má bolesti, ale jak jsem mohla vědět, že jí rakovina úplně zžírá. Ona sama to nevěděla. To nemohl vědět nikdo.“
„Zemře. Vím, že zemře. Když má tělo prolezlé rakovinou, nedá se to přežít.“
„Ne, už se nedá ni dělat. Tyhle věci jsou v rukou Božích.“ Florence s tím byla smířená. Osud je osud. Když Bůh chce Jennifer, dostane ji. Carrie měla stejný názor: „Bůh dal, Bůh vzal! Takové věcí jako narození a smrt jsou mimo nás. Musíme to přijmout a jít dál.“
Leroy se na mne díval a chytil mě za ruku. „Molly, Molly, co to znamená, že maminka má rakovinu? O čem to mluví? Řekni mi to!“
„Nevím, Leroyi, říkají, že teta Jenna nám zemře.“ Cítila jsem, jak mě pálí v krku. Držela jsem Leroye za ruku a šeptala jsem mu: „Nesmíš na sobě dát znát, že jsme poslouchali. Budeme dělat, že nic nevíme a počkáme, co bude. Třeba je to všechno nějaký omyl a teta se brzy vrátí domů. Lidi se často pletou.“ Leroy začal vzlykat a tak jsem ho vytáhla ven, aby nás nikdo nemohl slyšet. Leroy plakal: „Nechci, aby maminka umřela.“ Plakal až z toho usnul. Ani komáři ho nerušili. Za nějakou chvíli nás volala Carrie, abychom šli dovnitř. A tak jsem ho probudila a táhla toho tlustého Leroye do jeho železné postele. Leroy spal ve stejném pokoji jako Ted, a já u Carrie s Carlem ve vlastní posteli. Chtěla jsem raději zůstat s Leroyem, ale řekli mi, že se to nehodí. Nechápala jsem to. Zejména ten večer ne. „Mami, dovol mi, abych zůstala u Leroye. Jen tu jednu noc, prosím, mami.“
„Ne, nemůžeš spát u chlapců. Zvlášť u Teda, který už je tak velký, že se mu začíná měnit hlas. Běž tam, kam patříš! Až budeš starší, pochopíš to.“ Táhli mě pryč. Ještě jednou jsem koukla na chudáka Leroye, na jeho červené, oteklé a jakoby skleněné oči. Byl ale příliš unavený, než aby protestoval. Usnul zase jako mrtvý. Zřejmě ale ještě něco řekl Tedovi, protože ten byl ráno ještě uzavřenější než obvykle a také měl červené oči.
Během týdne bylo po Jennifer. Všichni obyvatelé Hollow přišli na pohřeb a byli překvapeni množstvím kytek. Ep koupil rakev za všechny peníze, co měl. Koupil to nejlepší a nikdo ho od toho nemohl odradit. Když už jeho žena musí být mrtvá, říkal, ať je v tom nejlepším. Florence se o všechno postarala. Leroy, Ted a já jsme se příprav nesměli účastnit, naštěstí. Každý se nastrojil, aby mrtvé vzdal čest. Leroy měl motýlka, Ted pletenou vázanku, tatínek a Ep měli dlouhé kravaty i kabáty, které se sice nehodily ke kalhotům, ale byly to přece jenom kabáty. Carrie mě strčila do strašných šatů se spodničkou, která škrábala a do lakovaných kožených bot. Jennifer aspoň už takové příšerné šaty nemusela snášet. Mě se zdálo, že jsem na tom hůř, než ta mrtvola. Mše ne a ne skončit. Kněz to prodlužoval tím, že mluvil o radostech v nebi. Jak spustili tu lesklou rakev do země, vykřikla Florence: „Moje dítě!“ a omdlela. Carl ji zvedl a podepřel. Ep držel Teda i Leroye za ruku a nehýbal se. Jenom čuměl do díry a neřekl ani slovo. Leroy se snažil, aby se nerozbrečel a já jsem se dívala na konečky jeho kudrnatých vlasů, abych také nezačala plakat. V těch šatech to šlo těžko, nevím sice proč, ale rozplakat se je v šatech mnohem snadnější.
Jakmile byla rakev dole, šli jsme všichni domů. Sousedé i příbuzní přišli až z Harrisburgu a přinesli s sebou jídlo. Nevím proč, protože nikdo z nás neměl na jídlo chuť. Ep přivítal všechny ty lidi s bolestí a respektem, a Florence si sice užívala pozornosti, které se jí dostalo jako matce zemřelé, ale přesto jí bylo hluboce smutno. Florence mívala často takové smíšené pocity.
Když se začalo stmívat, lidé odcházeli a my jsme zůstali sami. Carrie připravila stůl, abychom se my děti mohly najíst. Carl nechal kolovat ovocný koláč a kus mi dal na talíř. „Ty malé červené kousky jsou kandované třešně, zkus to, je to opravdu dobré.“
„Nechci jíst, tati, nemám hlad.“ Postrkovala jsem jídlo po talíři, aby to vypadalo, že jsem něco snědla. Po jídle jsme uklidili stůl a šli jsme do postelí.
Než jsem došla do svého pokoje, zastavila jsem se v pokoji Leroye a Teda. Mezi jejich postelemi visel vyšívaný barevný kus saténu z rakve. „Maminka“, tam bylo napsáno a okolo vyšité červené růže. Leroy ležel pod dekou, byly vidět jen jeho velké oči, Ted seděl na posteli.
„Ahoj, kluci, chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc. Ten závěs vypadá dobře. Zítra bychom mohli jít k rybníku nebo něco takového. Mohli bychom něco podniknout.“
Ted se na mě podíval, oči měl jako kdyby naráz zestárnul. „Jasně. Řekli mi, že zítra nemusím k benzínce. Jdu s tebou k rybníku.
Leroy neříkal nic a začal zase plakat. „Chci svou mámu. Říkali, že Bůh ji zavolal k sobě. Ale to je jen hromada keců. Bůh by nic tak ošklivého neudělal. A jestli ano, nemám ho už rád. Jestli je opravdu hodný, musí mi mou maminku vrátit.“ Pokračoval takhle dál, až k němu přispěchala Carrie. Posadila se k němu na postel, vzala ho do náruče a uklidňovala ho. Povídala mu všechny ty blbosti o Bohu, že my jeho plány neznáme, protože jsme jenom lidé, kteří jsou hloupí, na rozdíl od Boha. Leroy přestal plakat. Carrie vstala a řekla mi: „Do postele a kluky nech o samotě.“
Leroy na mě koukal, ale já jsem mohla jenom bezmocně pokrčit rameny, protože mi nechtěli dovolit, abych tam zůstala. Ted ležel v posteji se zavřenýma očima a vypadal, jakoby mu bylo sto let. Carrie povolila žárovku, aby přestala svítit a pak už nebylo slyšet nic.
V posteli jsem nezůstala dlouho. Nemohla jsem usnout, pořád jsem musela myslet na tetu Jenny, jak leží pod zemí. Co by se stalo, kdyby otevřela oči a viděla jen tmu a cítila jen satén v rakvi? To by dostala takový strach, že by jistě zemřela podruhé. Odkud můžeme vědět, že mrtví už neotevřou oči a nevidí? O smrti nevíme vůbec nic. Snad bychom je měli místo do země posadit na gauč. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla mrtvou krávu a začaly mě napadat ještě strašlivější myšlenky. Bude teta Jenna tak opuchlá, jako byla ta kráva, bude černá a páchnoucí a plná červů? Nemohla jsem na to už myslet, bylo mi z toho špatně od žaludku. To jsou zvířata, nic takového se lidem nemůže stát, že ne? Anebo se to jednoho dne stane i mě? Ne, mě ne. Nezemřu, je jedno co všichni říkají, já nezemřu. Nebudu v nekonečné tmě ležet pod zemí. Já ne. Nebudu zavírat oči. Když je jednou zavřu, nemusela bych je už otevřít. Carrie spala, tak jsem vyklouzla z postele a po čtyřech jsem se chtěla dostat ven a koukat na hvězdy. Ale nešlo to, protože Ep a Carl byli v obýváku a Carl držel Epa v náručí. Držel ho oběma rukama a sem tam pohladil Epa po vlasech, nebo po tváři. Ep plakal úplně stejně jako Leroy. Špatně jsem rozuměla, co si říkali. Párkrát jsem slyšela jak Carl říkal Epovi, že musí vydržet, to je všechno, co se dá dělat. Vydržet. Měla jsem strach, že vstanou a uvidí mě, proto jsem se vrátila do svého pokoje. Nikdy předtím jsem neviděla dva muže objímat se. Myslela jsem si, že si smějí jen podat ruku, nebo se prát. Ale když Carl držel Epa v náručí, tak to snad nebylo proti pravidlům. Nebyla jsem si však jistá, proto jsem se rozhodla, že to co jsem viděla, si nechám pro sebe. Měla jsem radost, že se dotýkali. Možná to dělají všichni muži, když ostatní spí, aby se nikdo nedověděl, že si na tvrdé chlapi jenom hrají. Anebo to dělali, jen když někdo umřel? To jsem fakt nevěděla a štvalo mě to.
Další den ráno byla obloha černá, plná bouřkových mraků. Museli jsme celý den sedět doma. Venku lilo a dírou ve střeše začalo téct do kuchyně. Ted musel vzít nářadí a spravit to. Po bouřce zůstala obloha tmavá, ale na obzoru se dělala duha. Všichni jsme na ni koukali a mlčeli. Pak jsme šli dovnitř, jenom Ep zůstal na verandě a dál se na ni díval. Leroy se chtěl vsadit, že nenajdu na konci duhy hrnec plný zlata, a já na to, že je to hloupá sázka, protože duha byla krásná i bez pokladu.
