Cheryl Spiegelglassová bydlela na druhé straně lesíka. Její táta obchodoval použitým zbožím a měli víc peněz než ostatní v Hollows. Cheryl nosila šaty, i když nebyl svátek. Proto jsem jí nenáviděla, taky proto, že jí měli všichni dospělí rádi. Carrie jí taky zbožňovala, myslela si, že vypadá jako Shirley Templová, a protože já tak nevypadala, mohla jsem podle ní pořád lítat v roztrhaných kalhotech a ušmudlaném tričku. Přitom jsme byly s Cheryl od první třída docela kamarádky a občas jsme si spolu hrály. Pokaždé, když jsem šla ke Spiegelglassům, mohla se Carrie zbláznit radostí, napůl proto, že je považovala za „lepší lidi“, a taky proto, že doufala, že na mě bude mít Cheryl dobrý vliv. Leroy si někdy hrál s námi. Nebylo to špatné, ale vždycky jsem trpěla, když na Cheryl přišel její „panenkovský den“.
Jednou Cheryl napadlo, že si budeme hrát na zdravotní sestru. Leroy byl pacient a my po něm malovaly jodem, aby vypadal věrohodně. Zdravotní sestra – ne rozhodně jsem nechtěla být zdravotní sestra. Kdybych si už měla vybrat, byla bach doktor a rozkazovala. Zahodila jsem bílý ubrus, který měl být sesterský úbor, a řekla Cheryl, že jsem nový lékař.
Vytřeštila oči: Nemůžeš být doktor. Jenom kluci jsou doktoři. Leroy musí dělat doktora.“
„To není pravda Spiegelglassová, Leroy je hloupější než já, proto budu doktor já, a že jsem holka, to nijak neovlivní.“
„Počkej. Ty si myslíš, že můžeš dělat, co dělají kluci, ale to není pravda. Budeš zdravotní sestra a basta. Mozek není důležitý, nepočítá se. Na čem záleží je, jestli jsi kluk nebo holka.“
natáhla jsem se a jednu ji střihla. Shirley Templová- Spiegelglassová mi nebude říkat, že nemůžu být doktor. Nikdo mi nebude říkat nic takového. Ve skutečnosti jsem stejně doktorem být nechtěla. Chtěla jsem být prezident, ale to jsem si nechávala pro sebe. Ale kdybych chtěla být doktorem, tak bych se jím taky stala a od nikoho bych si do toho nenechala mluvit. Tím jsem si ale vyrobila pěkný problém. Cherryl začala natahovat a rozeběhla se za svojí matkou, aby jí ukázala nateklý ret, což byla moje práce. Ethel Spiegelglassová se jako správná kvočna rozeběhla chránit svoje kuře. Chytla mě za tričko, vyhodila mě ze svého domu s hliníkovými roletami a přitom mi nezapomněla říct, co si o mě myslí. Nic moc hezkého to samozřejmě nebylo. Navíc řekla, že nesmím Cheryl týden vidět. Proti tomu jsem nic neměla. Nechtěla jsem se vídat s nikým, kdo mi říká, že nemůžu být doktorem. Takže jsme se s Leroyem vydali na cestu domů.
„Opravdu chceš být doktor, Molly?“
„Ne, nechci. Chci být něčím mnohem lepším, než jenom doktorem. Doktoři se musí hrabat ve špíně a krvi a jejich jméno zná jenom pár lidí. Chci, aby moje jmého znali všichni. Chci něco velkého.“
„Co velkého?“
„To je moje tajemství.“
„Řekni mi ho. Jsem přece tvůj nejlepší kamarád.“
„Teď ne, ale řeknu ti to, až budeš dost starý na to, abys mohl volit.“
„Kdy to bude?“
„Až ti bude 21.“
„To je ještě deset let. To už můžu být mrtvý. V jedenadvaceti už budu starý. Řekni mi to teď.“
„Ne, na to zapomeň. Ještě bys to někde vykecal.“
Došli jsme domů. Carrie byla vzteklá jak drak. Asi se k ní už donesla zpráva o mém zacházení se rty její oblíbenkyně. „Ty zatracená mrcho. Ty si nemůžeš aspoň jednou pěkně v klidu hrát? Nemůžeš se aspoň jednou chovat jako hodná malá dáma? Ne, samozřejmě, že ne. Jsi divoška, to jsi. Jak jsi mohla něco takového udělat. Uhodit to sladké dítě! Jak teď budu vypadat? A udělat to tak brzy po Jennině smrti. Nemáš vůbec žádný smysl pro slušnost. Ví bůh, že jsem se snažilatě vychovávat správně. Nejsi moje dítě. Jsi divoké, naprosto divoké zvíře. Tvůj otec musel být opice.“
Leroy stál s otevřenou pusou. Zatraceně, proč musela Carrie takhle řádit zrovna před ním. Proč mě musela ztrapňovat zrovna před tlustým Leroyem. Až doteď o tom neměl ani tušení.
Mluvila dál a vyčítala mi tohle i tamto a ještě tisíc dalších věcí. Chtěla ze mě přes léto udělat dámu – rychlokurs. Chtěla mě držet v domě, aby mě naučila vařit a uklízet a prát a žehlit, to mě opravdu vyděsilo.
„Můžu se to všechno učit po večerech. Přes den mě v domě nepotřebuješ.“
„Zůstaneš se mnou celý den, slečno Molly. Konec lítání s partou. To se nesluší a já ti to zakazuju.“
Leroy seděl potichu na židli a hrál si s ubrusem. Byl z toho stejně špatný jako já.
„Když bude Molly doma, zůstanu i já.“
Miluju tě, Leroyi.
„Ty doma nezůstaneš, Leroyi Denmane. Ty jsi kluk, kluci musí chodit ven a hrát si s jinými kluky. Pro tebe není správné učit se takové věci.“
„To je mi jedno. Budu dělat to, co Molly. Je moje nejlepší kamarádka a sestřenice a proto musíme zůstat spolu.“
Carrie zkoušela ho přesvědčit, líčila, co se mu stane, pokud se rozhodne přijmout ženské zvyky. To Leroyem otřáslo. Každý si na něj bude ukazovaz prstem a smát se mu. Nikdo si s ním nebude chtít hrát, pokud bude zůstávat se mnou v domě. A brzo ho budou muset odvést do nemocnice a uříznout mu ho. Leroy to vzdal.
„Dobře teto Carrie, nezůstanu doma.“ Podíval se na mě, poražený a plný výčitek.
Leroyi, už nejsi můj kamarád.
Carrie šla dolů do sklepa, aby přinesla zavařovací sklenice a gumičky. Měla začít moje první vyučovací hodina. Než posbírala co potřebovala, přiskočila jsem ke dveřím a zamkla je. Nevšimla si toho dokud neměla všechno a nerozhodla se vylézt ven. „Leroyi, Molly, dveře jsou zamčené, pusťte mě ven.“
Leroy si strachy skoro nadelal do kalhot. „Molly, pusť jí ven. Budeme mít průšvih. Dostaneme oba výprask.“
„Přibliž se k těm dveřím, Leroyi Denmane, a proříznu ti krk.“ Zamávala jsem nožem na chleba, abych dodala svým slovům na vážnosti. Leroy stál mezi dvěma ohni.
„Molly, pusť mě okamžitě ven!“
„Nepustím tě, dokud mi neslíbíš, že nebudu muset zůstávat v domě. Slib mi, že budu moct chodit ven a nebudu se muset učit.“
„Neslíbím.“
„Tak tam zůstaneš až do návratu Ježíše Krista.“ Šla jsem ke dveřích a praštila do nich, aby to slyšela. Přitáhla jsem Leroye blíž. V domě nikdo nebyl. Florence byla na trhu. Ted u benzínové pumpy a Carl a Ep v práci. Nikdo kromě mě a Leroye nemohl slyšet, jak kope do dveří a naštvaně vříská. Leroy sebou škubl pokaždé, když vykřikla.
„Umře tam vevnitř. Musíš jí pustit ven. Oslepne z té tmy! Molly, prosím, pusť jí.“
„Neumře, neoslepne a já jí nepustím.“
„Co myslela tím, že nejsi její dítě? Že jsi zvíře?“
„Nevěděla, co mluví. Jenom tak plácala nesmysly. Vykašli se na to.“
„Když ty nevypadáš jako my a jako Carl. Možná opravdu nejsi naše. Jsi jediná v Hollow s černými vlasy a hnědýma očima. Možná jsi připlavala po řece, jako Mojžíš.“
„Drž klapačku, Leroyi.“ Byl na správné stopě. Dřív nebo později by na to přišel, takže bylo asi nejlepší, říct mu pravdu. „Je pravda co řekla. Nejsem její dítě. Nejsem ničí.Nemám matku ani otce, a nejsem tvoje pravá sestřenice. A tohle není můj domov. Ale to není důležité. Vytáhla to jenom proto, že na mě byla naštvaná. Tak řekla, že jsem bastard. Ale stejně jsme rodina, vyrostli jsme spolu. O stejné krvi mluví jenom staří lidé, na které ty kašleš. Hele, Leroyi, to vážně není důležité, že ne?“
Leroy se prokousával tou novinou.
„Když nejsme příbuzní, tak co jsme? Něco společného přece musíme mít.“
„Jsme přátelé, takže můžeme být klidně i příbuzní, protože jsme pořád spolu.“
„Co to znamená bastard? Jaký je mezi námi rozdíl, když Carrie a Carl nejsou tví rodiče?“
„To znamená, že tvoje matka Jenna byla vdaná za tvého otce, když ses narodil, ale moje matka, ať je kdekoli, za mého otce vdaná nebyla.To znamená být bastard.“
„K čertu Molly, co to znamená být vdaná.“
„Je to kousek papíru, nic víc. Někdo kvůli tomu ani nejde do kostela, takže to není věc náboženství. Někdo jde jen na radnici a přihlásí se, jako se strýček Ep hlásil do armády. Pak si poslechnou pár pěkných slov, oba dva podepíšou papír a jsou manželé.“
„Můžeme se vzít?“
„Jasně, ale musíme být starší, aspoň patnáct nebo šestnáct.“
„To jsou jenom čtyři roky, Molly, pojď, vezmeme se.“
„Leroyi, nemusíme se brát. Jsme pořád spolu. Manželství je hloupost. A já se stejně nechci vdávat.“
„Každý se musí vdát. Je to stejné, jako se smrtí. Taky každý musí umřít.“
„Já ne.“
„No nevím Molly, zaděláváš si na těžký život. Říkáš, že chceš být doktorka nebo něco většího. Pak říkáš, že se nechceš vdávat. Musíš dělat aspoň něco z toho, co dělají ostatní. Jinak tě nikdo nebude mít rád.“
„Je mi jedno, jestli mě lidi mají rádi nebo ne. Všichni jsou hlupáci, to si myslím. Důležité je, že se já mám ráda, to je opravdu důležité.“
„Zatraceně, to je nejdivnější věc, co jsem kdy slyšel. Každý má rád sám sebe. Florence říká, že se musíš naučit mít ráda míň sebe a víc ostatní lidi.“
„Od kdy posloucháš, co říká Florence. Nemůžu mít ráda ostatní, pokud nebudu mít ráda sama sebe. A dost.“
„Molly, ty jsi asi blázen. Každý má rád sám sebe, vždyť ti to říkám.“
„Vážně chytráku? Měl ses rád, když jsi Carrie říkal, že půjdeš ven a budeš si hrát a mě necháš sedět v baráku s košem prádla?“
Leroy zrudnul hanbou. Trefa. Rozhodl se změnit téma, aby sám sebe ochránil před nepříjemnými myšlenkami. „Když si mě nechceš vzít, tak já tě taky nechci. A proč se vlastně lidi vdávají?“
„Aby to spolu mohli dělat.“
„Co?“ Leroy se tvářil nechápavě.
„Šukat.“
„Molly Boltová, to je sprosté slovo.“
„Sprosté nebo ne, ale stejně to dělají.“
„Víš, co to znamená?“
„Ne úplně přesně, ale svlíknou se při tom donaha a funí. Vzpomínáš si, jak byla Florence nervózní, když jsme viděli ty dva psy, jak po sobě lezou? Tak to je ono, aspoň myslím. Nevím, proč to někdo chce dělat, ti psi mi nepřipadali nijak šťastní. Tak nějak to, kromě toho jsem si prohlížela nějaké sprosté knížky, co si Ted schovává pod matrací. Určitě by se ti z nich udělalo špatně.“
„Sprosté knížky?“
„Jo, Ted je čte celou dobu. Myslím, že mu to leze na mozek.“
„Jak jsi zjistila, že je čte?“
„Sledovala jsem ho. Když usneš, rozsvítí světlo, čte a pak hřeší. Viděla jsem to. Jediné knihy v domě je bible a naše učebnice a jsem si jistá, že nečetl žádnou z nich.“
„Ty jsi vážně mazaná Molly. Řekl Leroy obdivně.
„To vím.“
Carrie mezitím přestala křičet a bušit do dveří.
„Pojď, podíváme se, jestli je už ochotná uzavřít obchod.“
Když jsem zaklepala, ozvalo se zpoza dveří tenké zakňučení. „Mami, jsi připravená jít ven? Jsi ochotná uzavřít dohodu?“
„Jsem, jenom mě pusť ven z té tmavé díry. Je to tu samý brouk.“
Vytáhla jsem zástrčku a otevřela dveře. Carrie seděla jako malá holka pod regálem, s rukama zkříženýma na prsou. Podívala se na mě s čirou nenávistí v očích a vyšla ven, jako z díry plné tarantulí. Chňapla mě za vlasy dřív, než jsem se vzpamatovala a začala mě mlátit do obličeje a břicha. Když jsem se stočila do klubíčka jako ježek, začala mě mlátit pěstmi do zad. Měla jsem toho dost. Byla jsem rozhodnutí od ní odejít, aby mi už nikdy nemohla nadávat. Leroy utekl úplně vyděšený z domu. Ani ho nenapadlo, zkusit mi nějak pomoct. Kdyby jí párkrát pořádně kopl, mohla jsem mít šanci. Ale Leroye to ani nenapadlo a navíc byl vždycky trochu srab.
Ten večer jsem šla spát bez jídla. Bylo mi to jedno, stejně se mi nechtělo jíst. Měla jsem ošklivě rozbitou pusu, bolela, jenom jsem zkusila promluvit. Všichni si vyslechli Carriinu verzi mého zločinu a já jsem neměla šanci ani jednou otevřít pusu. Předpokládám, že si myslela, že bych se měla stydět, ale když jsem šla kolem ní do postele, dívala jsem se na ní pyšně. Nedovolím, aby mě viděli na kolenou, to teda ne! I kdyby se proti mě všichni spojili, nedostanou mě! Padla jsem do postele, ale všechno mě tak bolelo, že jsem nemohla usnout. Asi za hodinu jsem uslyšela, jak se Carrie s Carlem hádají. Bylo to poprvé, co Carl zvedl hlas, a myslím, že ho slyšeli i ostatní.
„Carrie, ta malá je chytrá a milá a je v ní něco, co nikdy nepochopíš. Je chytřejší,než my všichni dohromady. Ve třech letech se sama naučila číst. Musíš s ní zacházet trochu s úctou. Je to hodná holka, jenom trochu živá, to je všechno.“
„Je mi úplně jedno, jak chytrá je. Nechová se normálně. Není správné, aby se děvče celý den prohánělo venku s chlapci. Leze na stromy, jezdí stopem, a co je nejhorší, říká jim, co mají dělat a oni ji poslouchají. Nechce se učit nic z toho, co bude potřebovat, aby se mohla starat o svého muže. Žena přece nemůže žít bez manžela. Stejně si nemůžeme dovolit poslat holku na střední školu. Musíme myslet na chlapce. Ti budou vydělávat. Tak přestań pořád mluvit o její hlavě.“
„Molly půjde na vysokou.“
„Řeči.“
„Moje dcera půjde na vysokou.“
„Tvoje dcera, tvoje dcera. K smíchu. To je poprvé, cos něco takového řekl. Ona je bastard Ruby Dillingerové, to je. Co pořád máš s tou dcerou?“
„Je moje dcera, jako kdybych byl její opravdový otec, a já ji mám rád.“
„Opravdový otec. Jaké máš právo mluvit o sobě jako o opravdovém otci? Kdybys byl opravdový otec, měla bych opravdovou dceru a ne takovou zatracenou divokou kočku, co jí máš tak rád. Byla by opravdová mladá dáma jako Cheryl Spiegelglassová. Tvoje dcera, ty bys mě rozesmál.“
„Miláčku, jsi rozčílená. Nevíš, co říkáš. Molly je tvoje dítě, jako bys ji porodilla. Každé dítě musí mít rodiče, a ty jsi její matka.“
„Nejsem její matka, nejsem její matka!“ křičela Carrie. „Neporodila jsem ji, Florence má děti, které porodila a vždycky říká, že to není totéž. Ví to. Řekla mi, že nikdy nebudu vědět, jaké to je, být opravdová matka. Co ty o tom víš. Muži těmhle věcem nerozumí. Muži ničemu nerozumí.“
„Matka, otec, jaký je v tom rozdíl miláčku? Jde o to, kdo se o dítě stará a kdo ho má rád, to nemá s porodem nic společného. Molly je moje dcera, a kdyby to měla být poslední věc kterou udělám, postarám se, aby dostala v životě šanci, jakou neměl nikdo z nás. Chceš, aby strávila svůj život stejně jako ty, v téhle zatracené díře, věčně bez peněz, bez šance koupit si nové šaty nebo jít na večeři do restaurace? Chceš, aby žila jako ty – prát, vařit, občas zajít do kina? V tom dítěti něco je, tak jí dej šanci. Může jít do velkého města a něčím se stát. Vidím to na ní. Má sny a ctižádost a je všechno jiné, než na hlavu padlá. Buď na ni pyšná. Máš dceru, na kterou můžeš být pyšná.“
„Z tvých řečí se mi dělá špatně. Může z ní něco být! To tak potřebuju, poslat Molly do velkého města jako Philadelphie a myslet si, že se bude mít líp než mi. Už teď je dost domýšlivá. A ty ji v tom ještě podporuješ. Fajn, půjde na vysokou, do velkého města a zapomene na tebe. Tak se ti za všechno poděkuje. Záleží jí jenom na sobě. Je to zvíře, zavřela mě do sklepa. Nemusíš tu s ní být každý den a dívat se, co dělá. Je to divoké zvíře, říkám ti. Dělá nám jenom ostudu a ještě je bastard. A ty tady líčíš její skvělou budoucnost. Kecy.“
„Carrie, už jsem se rozhodl. Molly dostane svoji šanci, ať chceš nebo ne. Dostane vzdělání. Nauč se s ní vyjít a nedrž ji v domě. Ať si lítá, kde chce a zmlátí Cheryl Spiegelglassovou třeba do modra.“
„Něco ti řeknu, Carle Bolte. Nikdy jsme se nehádali, než se pod naší střechou objevilo to dítě. A nehádali jsme se ani v době, kdy jsi mi chtěl udělat dítě. Ale tys měl syfilis. Nejsi schopný být otec. Kdybych měla vlastní dítě, bylo by všechno jinak. Je to všechno tvoje vina.“
„Už jsem se rozhodl.“ Mluvil potichu a v hlase měl bolest.
„To se ještě uvidí,“ odsekla mu Carrie. Musela mít vždycky poslední slovo, ať jí někdo poslouchal nebo ne.
