Toho roku, v šesté třídě, seděla Leota B. Bislandová vedle mě a Leroy seděl za mnou. Leota byla nejkrásnější dívka, jakou jsem v životě viděla. Byla vysoká a štíhlá s kůží jak hedvábí a velkýma zelenýma očima. Byla tichá a plachá a tak jsem se většinu času soustředila na to, jak Leotu rozesmát. Slečna Potterová nebyla mým chováním zrovna nadšená, ale byla hodná a jenom jednou mě donutila k tomu, abych stála na chodbě. Moc to nepomohlo, protože vždy, když se slečna Potterová nedívala, vracela jsem se ke dveřím a šaškovala. Vulgárně jsem gestikulovala na Leroye, ukazovala jsem mu vystrčený prostředníček. Právě v tu chvíli mne zahlédla slečna Potterová. „Molly, vidím, že máš herecký talent, takže budeš hvězda naší letošní vánoční hry.“ Leroy se zeptal, jestli jde o „Netvora z černé laguny“. Všichni se samozřejmě strašně řehtali. Slečna Potterová na to, že ne, že to bude hra o narození Ježíše a že já mám být Panna Maria.
Cheryl Spiegelglassová se tak rozčílila, že vstala a řekla: „Ale, slečno Potterová, Panna Maria byla matkou malého pana Ježíše a byla nejdokonalejší ženou na světě. Pannu Marii musí hrát milá dívka a Molly milá není. Včera dala Audrey do vlasů žvýkačku.“ Jasně, Cheryl šlo o to, aby mohla Pannu Marii hrát sama. Slečna Potterová řekla, že herecké nadání nezáleží na tom, jestli člověk je nebo není milý. A k tomu dodala, že ve mě snad dobrota Panny Marie něco zanechá, když ji budu hrát.
Leota hrála ženu z Betléma, takže se hry také účastnila. A Cheryl byla Josef. Miss Potterová řekla, že to je velká role a velký úkol pro Cheryl. Také se měla postarat o masky, pravděpodobně proto, že její otec nám je chtěl darovat. V každém případě bylo její jméno na programu uvedeno dvakrát velkými písmeny. Leroy představoval jednoho ze tří králů, měl dlouhé vousy se spostou kudrlinek. Každý den jsme museli zůstat po škole, učili se naše texty a zkoušeli je. Slečna Potterová měla pravdu, byla jsem tak zaměstnaná tím, aby všechno bylo perfektní, že jsem neměla vůbec čas se předvádět nebo přemýšlet o něčem jiném (až na Leotu, samozřejmě).
Začala jsem se sama sebe ptát, jestli se dívky mohou vdávat za jiné dívky, protože jsem si byla jistá, že si chci vzít Leotu a na věky se dívat do jejích zelených očí. Ale chtěla jsem si ji vzít jen pod podmínkou, že nebudu mít nic společného s domácími pracemi. To bylo jisté. Ale v případě, že by je Leota také nechtěla dělat, asi bych je dělala já. Pro Leotu cokoliv.
Leroy začínal být naštvaný, že jsem věnovala tolik pozornosti prosté vesničance, když on byl král. Už zapomněl na to, že jsem mu dala kapesní nůž s nahou dívkou, který jsem dostala od Earla Stambacha.
Vánoční představení byla příšerná záležitost. Přišly všechny matky a vystoupení pro ně bylo tak důležité, že si některé kvůli tomu vzaly volno z práce. Cherylin otec seděl hned v první řadě na čestném místě. Carrie a Florence se také objevily, aby mohly obdivovat mně, jako Pannu Marii a Leroye ve státnickém oblečení. Leroy i já jsme byli tak rozrušení, že jsme to už nemohli vydržet a šli jsme se namalovat. Byla to ohromná zábava, i Leroyovi se to líbilo, ale řekl, že kluci vlastně něco takového nemají dělat. Řekla jsem mu, aby z toho nedělal hlavu, protože má vousy, a kdo má vousy, smí si namalovat rty, když chce, protože každý pozná, že je chlap. Zdálo se, že to pochopil a dohodli jsme se, že jakmile budeme dost staří, utečeme a budou z nás slavní herci. To bychom mohli pořád chodit v krásném oblečení, už bychom nemuseli sbírat mandelinku bramborovou a mohli bychom si malovat rty, kdykoliv by se nám zachtělo.
Byli jsme přesvědčeni, že budeme tak báječní v tomto představení, že naše sláva se donese až k nejdůležitějším lidem ve světě divadla. Cheryl náhodou zaslechla naše plány a vysmívala se: „Ať děláte co chcete, každý si všimne jenom mě, protože já mám nejkrásnější modrý kabát v celém představení.“
„Ale nikdo nebude vědět, že jsi to ty, protože hraješ Josefa a lidé z toho budou zmatení.“ smál se Leroy.
„Proto si mě každý všimne, protože musím být zvlášť nadaná, abych byla dobrý Josef. Kdo se má dívat na Pannu Marii, nedělá nic, jen sedí vedle Ježíše. Moc nemluví. Každý hlupák může hrát Pannu Marii, stačí vyzařovat svatost. Ale na Josefa je potřeba pořádný talent, zvlášť, když ho hraje holka.“
Ta konverzace nemohla pokračovat, protože přišla slečna Potterová. „Ticho děti. Každou chvíli to začne! Molly, Cheryl, na místa!“
Opona šla nahoru a matky si mezi sebou začaly šeptat. Hromovým šepotem se ozvalo: „Není milá, ta nahoře?“ Byla jsem milá. Dívala jsem se na miminko Ježíše něžným pohledem, celou dobu měla moje úhlavní nepřítelkyně Cheryl ruku na mém rameni, cítila jsem její nehty, v druhé ruce držela hůl. Z gramofonové desky zazněla Tichá noc, svatá noc. Slavnostně vstoupili tři králové. Leroy nesl velkou zlatou krabici a nabídnul mi svůj dar. Řekla jsem: „Děkuji vám, pane králi, vím, že jste z daleka přicestovali.“ A Cheryl, ta krysa, opakovala „zdaleka přicestovali“ tak hlasitě, jak jen mohla. To ale nepatřilo k jejímu textu. Začala říkat cokoliv, co ji napadlo a znělo nábožensky. Leroy prskal do vousů a já houpala kolébku tak, že Ježíš-panenka vypadl na podlahu. Koukla jsem na panenku a řekla svým nejjemnějším hlasem: „Nejmilejší dítě, doufám, že sis neublížil. Pojď, maminka tě uloží zase do postýlky.“ Leroy byl z toho všeho tak popletený, že začal cosi také říkat, ale Cheryl ho zastavila: „Nedělej si z toho hlavu, Marie, miminka pořád vypadávají z kolébky.“
Ale to jí ještě nestačilo. Pokračovala, že je tesař z daleké země, co musel cestovat mnoho mil, jen abych já mohla porodit svoje miminko. Mlela dál a dál. Celou dobu, co strávila v nedělní církevní škole, teď uplatnila a vyprávěla jednu historku za druhou. Už jsem to nemohla snést a uprostřed jejího příběhu o vymáhání daní jsem vybouchla: „Josefe, mlč konečně, vzbudíš miminko!“
Za oponou byla vyděšená slečna Potterová a pastýři ovcí nevěděli, co mají dělat, protože čekali na svůj výstup. Jakmile jsem Josefovi řekla, aby mlčel, už je slečna Potterová poslala. „Viděli jsme hvězdu z dálky“, cvrlikal Robert Prather, „a přišli jsme se poklonit novorozenému králi“. V ten moment se počural Barry Aldridge, další z pastýřů, uprostřed jeviště. Josef vycítil příležitost a říkal, jakoby to byla modlitba: „Nesmíš čůrat před malým panem Ježíšem, musíš zpátky do hor.“
To mně naštvalo. „Může čůrat kde chce, jsme přece jenom ve chlévě, ne?“ Josef vstal a začal svou holí Barryho vystrkovat z jeviště. Já jsem seskočila ze své židle a vzala jsem Josefovi tu hůl. Josef mi ji vytrhnul. „Běž si sednout, máš hlídat miminko. Co jsi to za matku?“
„Já si nikam nesednu, pokud nebudeš držet hubu a nebudeš dělat co máš.“ Začali jsme se prát, ona zakopla o svůj dlouhý kabát a já jí ještě pomohla, aby skončila v publiku. Slečna Potterová přišla, vzala mě za ruku a klidně řekla: „Dámy a pánové, zazpíváme si vánoční koledy.“ Slečna Martinová začala hrát na klavír. Cheryl se tam dole rozplakala, já jsem začala zpívat, ale slečna Potterová mě vzala sebou na stranu a já věděla, že teď jsem na řadě já.
„No, Molly, Cheryl neměla právo si do toho tolik přidávat, ale to neznamená, že ty máš právo ji shazovat z jeviště.“ Pak mě nechala, ani facku jsem nedostala. Leroy byl překvapený stejně jako já. „Je to fajn, že se na tebe nezlobí, ale jen počkej na tetu Carrie a na Florence.“
Měl pravdu. Carrie měla vztek, celý týden jsem musela být doma a vykonávat domácí práce: mýt nádobí, žehlit, prát, dokonce i vařit. Myšlenka vzít si Leotu, platila už jen s podmínkou, že domácí práce bude dělat ona. Nebo aspoň polovinu. Musela jsem vymyslet způsob, jak se dovědět, jestli by ona měla zájem. V tom týdnu jsem přemýšlela, jak Leotě říct, že si ji chci vzít. Mohla bych jí padnout k nohám a prosit do posledního dechu. Pokud by řekla ano, zázračně bych se uzdravila. Mohla bych jí po bílé holubici poslat pár větiček na barevném papíře. Mohla bych si od Barryho Aldridge půjčit koně, přijet k ní na něm, tak jak se to dělá ve filmech, ona by si ke mě přisedla a jely bychom spolu k západu slunce. Ale nic z toho se mi nezdálo být to pravé, proto jsem se rozhodla, že půjdu prostě k ní a zeptám se.
Další den jsme šli Leroy, Leota a já společně ze školy domů. Dala jsem Loroyovi deseticentovou minci a řekla jsem mu, že má jít před námi k obchodu paní Hershenerové a koupit si zmrzlinu. Nebránil se, protože jeho žaludek má vždycky přednost.
„Leoto, myslela jsi už někdy na manželství?“
„Ano, vdám se, budu mít šest dětí a nosit zástěru, jako moje matka a můj manžel bude statný.“
„Koho si chceš vzít?“
„Ještě nevím.“
„Proč si nevezmeš mě? Nejsem statná, ale jsem hezká.“
„Děvčata se nemohou brát.“
„Kdo to říká?“
„Je to pravidlo.“
„Je to blbé pravidlo. Máš mě ráda víc, než kohokoliv jiného, ne? Já tebe mám ráda víc než kohokoliv jiného.“
„Mám tě nejradši, ale pořád si myslím, že děvčata se nemohou brát.“
„Podívej se, když se chceme vzít, můžeme. Mě je fuk, co tomu kdo říká. A ještě k tomu Leroy a já chceme odtud utéct a stát se herci. Budeme mít hodně peněz i oblečení a budeme moct dělat, co budeme chtít. Nikdo si nedovolí nic říct někomu, kdo je slavný. No, není to mnohem lepší, než sedět tady a nosit zástěru?“
„Ano.“
„Dobře. Teď si dáme pusu jak ve filmu a jsme zasnoubené.“ Objaly jsme se a daly jsme si pusu. Měla jsem divný pocit kolem žaludku.
„Máš i ty divný pocit u žaludku?“
„Trochu ano.“
„Políbíme se ještě jednou.“ Podruhé byl ten pocit u žaludku ještě zvláštnější. Potom jsme chodily s Leotou domů společně každý den. Nějak jsme chápaly, že bychom se neměly líbat veřejně, proto jsme šly do křoví a líbaly jsme se dokud nebyl čas jít domů. Leroy byl nešťastný z toho, že už nechodím domů s ním. Jednoho dne nás sledoval do křoví a pak se nám ukázal s vítězoslavným výrazem policejního seržanta, který dopadl masového vraha. „Líbání. Vy dvě sem chodíte, abyste se líbaly. Tohle řeknu každému, koho potkám.“
„Ale jdi, Leroyi Denmane, nemáš proč. Nejdřív to sám zkus. Třeba by ses chtěl přidat.“ V Leroyových očích bylo vidět pokušení, nikdy by si něco takového nenechal ujít, ale ještě dodal: „Nemám chuť se líbat s holkama.“
„No, v tom případě se můžeš líbat s krávama. Další možnost není. Je to pěkný pocit. Přijdeš o něco krásného.“ Začal jihnout. „Musím mít zavřené oči, když se líbám?“
„Ano, nemůžeš se líbat s otevřenýma očima.“
„Ale já nechci zavírat oči.“
„Jsi hloupý. Nech si oči otevřené, mě je to jedno, když to nechceš dělat správně.“
„Koho mám políbit prvně?“
„Koho chceš.“
„Nejdřív tebe, protože tě líp znám.“ Dal mi polibek podobný tomu, co dostávám od Florence na dobrou noc.
„Leroyi, to není správně. Uvolni se.“ Leota se smála a dala mu velkou pusu. Leroy to začínal chápat.
„Podívej se na nás“, poradila mu Leota. Políbily jsme se, pak jsem políbila zase já Leroye. Zlepšil se, ale pořád byl trochu chladný.
„Co dělá tvůj žaludek?“
„Mám hlad. Proč se ptáš?“
„Nemáš v něm takový divný pocit?“
„Ne.“
„No, třeba je to u kluků jinak,“ uvažovala jsem. Potom jsme chodili ze školy domů ve třech. Nám nevadilo, že nás Leroy doprovázel, ale nikdy se v líbání dokonalým nestal.
Někdy se mi zdálo, že mi líbání s Leotou nestačí, ale nevěděla jsem, jak má vypadat další krok. Takže jsem se zatím musela spokojit s tím, co bylo. Viděla jsem soulož psů, ale tohle mě nelákalo. Byla jsem z toho všeho zmatená. Zato Leota měla spoustu nápadů. Jednou na mě ležela a já věděla, že tohle je krok správným směrem. Ale pak na nás ležel Leroy a já nemohla dýchat. Řekla jsem si, že to musíme zkusit bez Leroye.
S Leroyem jsme se dohodli, že o našem líbání, ani o našem plánu stát se slavnými herci, nikomu neřekneme. Bylo jisté, že dospělí by byli proti, kdyby o tom věděli. A oni nás tři potom opravdu rozdělili, i když o tom líbání se nedověděli. Jednoho lednového večera, v únoru, nás zavolali do kuchyni a řekli nám, že se přestěhujeme na Floridu hned, jak nám skončí škola. Tam prý je celý rok teplo a pomeranče se dají jíst přímo ze stromu. Já jsem tomu ovšem nevěřila. To přece nejde, aby bylo teplo celý rok, ale neříkala jsem nic. Carrie nám slibovala, že se nám tam bude líbit, že tam můžeme plavat v moři, že tam všichni najdeme práci. Pak jsme šli spát. Nebyla jsem proti tomu, abychom jeli na Floridu, nebylo třeba mi lhát, aby mě nalákali. Jen jsem nechtěla pryč od Leoty, to je všechno.
Další den jsem Leotě tu novinku pověděla a jí se to moc nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Slibovaly jsme si, že si budeme psát a že spolu budeme chodit do křoví do našeho nejposlednějšího dne. Ten rok přišlo jaro pozdě a ulice byly plné bláta. Všechno doma už bylo připraveno k odjezdu, všechno bylo sbaleno, až na ty nejnutnější věci. Každým dnem mě bolelo srdce víc a víc. Líbání v křoví nepomáhalo. I Leroyovi bylo smutno. A jemu na tom líbání nezáleželo tolik, jako mě. Zdálo se, že odjedu, aniž bych poznala něco víc, než jen líbání. Leota na to také myslela a týden před koncem školy mě pozvala na noc k sobě. Měla svůj pokoj sama pro sebe a nemusela spát s malou sestrou. Její matka proti mé návštěvě nic neměla. Konečně jsem jednou měla štěstí. Nikoho ani nenapadlo pozvat i Leroye. Když mi Carrie nedovolila u něj spát doma, určitě by nikdo nedovolil Leroyovi, aby přespal u Leoty. Leroy o to stejně nestál. Pro něho byl spánek spánek.
Vzala jsem sebou do tašky kartáček na zuby, pyžamo a hřeben a šla jsem k Bislandovým. Dům bylo vidět z daleka, protože z něj trčela dlouhá anténa. Dlouho jsme se dívali na televizi. Byla tam nějaká blbost, pořád po sobě házeli dortama. Všichni se smáli, ale mě připadalo, že by bylo rozumnější ten dort sníst, než s ním po sobě házet. Jestli na sebe byli naštvaní, proč se neprali normálně? Nerozuměla jsem tomu, ale bylo mi to jedno. Když to skončilo, šly jsme do postele a vlezly si pod deku. Leotina maminka zavřela dveře a zhasla světlo a šla se ještě dívat na televizi. To nám vyhovovalo. Líbaly jsme se aspoň hodinu, ale přesně to nevím, nemyslela jsem na nic jiného než na líbání. Slyšely jsme, že rodiče vypnuli televizor a šli spát. Pak se Leota rozhodla, že si na mě lehne. Můj žaludek na to reagoval velmi silně. „Molly, svlékneme si pyžamo a budeme to dělat.“
„Dobře, ale než bude ráno, musíme si je zase obléct, nesmíme na to zapomenout.“ Bez pyžama to bylo mnohem lepší. Cítila jsem její kůži po celém těle. Bylo to opravdu mnohem lepší. Leota mě začala líbat pootevřenými ústy. Měla jsem pocit, že ze mě žaludek vyskočí a že ho ráno najdu na podlaze, ale bylo to báječné. „Leoto, bolí mě z toho žaludek, ale je to nádherné.“
„Mě je taky tak.“ Pokračovaly jsme. Kdybychom zemřely na potíže se žaludkem, zemřely bychom spolu. Začala se mě dotýkat všude a já věděla, že z toho musím opravdu zemřít. A Leota neměla strach se mě dotýkat všude, nevím, odkud to uměla, ale znala tajemství. Brzy jsem ho poznala i já.
Další den jsme šly tak jak všechny ostatní holky v šesté třídě do školy. Dřímala jsem, Leroy mě budil a smál se. Leota se na mě dívala tak zasněně, že mě z toho zase bolelo úplně všude. Nemohla to být pravda, že se odstěhujeme na Floridu, prostě nemohla. Ale udělali jsme to. Leota se přišla se mnou rozloučit. Když i poslední věci byly v autě, dala jsem jí rychlý polibek a utekla jsem do auta. Psaly jsme si párkrát, ale časem našich dopisů ubývalo. Od roku 1968 jsem ji už nikdy neviděla.
