Jak se dalo čekat, Leroy nezvládl osmou třídu a musel jít do letní školy. Pak ale propadl v deváté – dvakrát. Během těch tří let jsme se vídali míň a míň, hlavně protože jsem si nabrala hodně různých kurzů navíc a ty mi zabíraly většinu nedělí . Vlastně to bylo asi dobře, protože Leroy se postupně stále víc podobal těm troubům, se kterými chodil do školy. Došlo to až tak daleko, že si začal myslet, že jsem jeho majetek jenom proto, že jsme spolu občas spali. Bouchlo to tenkrát, když si koupil motorku a já na ní jezdila líp než on. Naštval se, řekl mi, že jsem vážně lesba a ať konečně zmizím. Craig odjel z Palm Beach County rok předtím a Leroy přísahal, že se nic takového už nikdy nebude opakovat a byl tudíž velice počestný ve své heterosexualitě. Jako by to všechno nestačilo, pořídil si ve škole přítelkyni, kterou pořád na té motorce vozil, takže byl úplně nesnesitelný. Řekla jsem mu, že je idiot a navíc jezdí tak mizerně, že by měl tu motorku vrátit, protože mu stejně brzy vezmou řidičák. To ho dostalo a já se otočila na podpatku a odkráčela.

Jinak bylo všechno fajn. Nabídli mi členství ve všech třech klubech – Juniorettes, Anchor i Sinawiks. Myslela jsem si, že jsem hvězda. Vybrala jsem si Anchor, protože tam byly i moje dvě nejlepší přítelkyně, Carolyn Simpsonová a Connie Penová. Navíc, Anchor byl sesterský klub Wheel klubu a já si občas vyšla s jeho vice-prezidentem Clarkem Pfefferem. Což tenkrát vypadalo jako úžasný úspěch.

Carolyn byla školní Slečna Dokonalá. Většinu času mi z ní bylo na nic, ale měla ráda filmy stejně jako já, takže nás spojovala touha vidět každý film a pak ho roztrhat na kusy, scénu po scéně. Začala jsem si myslet, že by ze mě mohla být skvělá režisérka, i když jsem se ještě úplně nevzdala plánů na prezidentskou kariéru. Carolyn měla tmavě modré oči a černé vlasy a měřila skoro metr osmdesát. Smála se všemu, co jsem řekla, ale to dělali všichni. Pod tím vším, byla stále ještě hodná křesťanská dívka, takže naše společné akce byly omezené. Navíc byla ještě roztleskávačka a věčně na tréninku venku před tělocvičnou, kde se snažila natrénovat svoje hlasivky na co nejnižší tón. Školní fotbalový tým se totiž pyšnil svými basujícími roztleskávačkami. Myslím, že si všechny píchaly androgen, aby získaly ten správný dunivý bas. Jejich spojené hlasy mohly zničit všechny nepřátele z protější strany hřiště.

Connie Penová byla něco úplně jiného. Statná, s postavou plavce, Connie si okamžitě získala svojí postavou pozornost. Přes to, že vypadala jako sportovec, byla ve skutečnosti líná – plavání v nějakém týmu bylo to poslední, co byla ochotná dělat. Ve skutečnosti prostě moc jedla. Měla jasné hnědé oči a úplně stejné vlasy. To nejlepší na Connie ale bylo to, že neměla úctu vůbec k ničemu. Byly jsme stvořené jedna pro druhou, jediný problém byl, že mě se líbila Carolyn a Connie byla hyper-heterosexuální. Nemluvila snad o ničem jiném.

Všechny tři jsme chodily na latinu pro pokročilé a v prváku jsme se přihlásily, že přeložíme Aeneis. Aeneis je prostě nuda. Nemohly jsme pochopit, jak to mohl Vergiliovi někdo vydat a otravnost hlavní postavy nás provokovala ke snaze oživit nezáživný čas hodin latiny. Učitelka, slečna Roebucková, našemu odhodlání ještě přidávala. Byla totiž z Georgie a její latina podle toho vypadala. Ti, co Aeneis přežili, říkali, že slečna Roebucková se rozpláče až dojdeme k místu, kde Aeneas opouští Dido. Connie jí samozřejmě říkala „Dildo“. Takže toho dne jsme se s Connie rozhodly zajistit si výbornou z latiny na zbytek naši středoškolské kariéry. Přinesly jsme si cibuli schovanou v kapesníku. Hlas slečny Roebuckové se začal chvět, když Dido hleděla z okna za odjíždějícími Trojany. Když Vergilius začal gradovat její myšlenky na sebevraždu, slečna Roebucková otevřela stavidla svých slz. Třída se rozpačitě snažila nezvedat oči z knih, ale Connie a já jsme začaly popotahovat a slzet. Carolyn se na nás udiveně podívala a já jí ukázala schovanou cibuli. Její presbyteriánská morálka byla dotčena, ale nemohla potlačit smích. Brzy se celá třída zmítala v záchvatech hysterického smíchu, což jenom zdůrazňovalo náš zármutek nad neutěšenou situací kartaginské královny. Slečna Roebucková se na nás dívala s nekonečnou náklonností a pak pronesla svým mohutným hlasem: „Třído, většina z vás je ostudně, ale opravdu ostudně necitlivá. Velká literatura a velká tragedie je naprosto mimo vaše chápání.“ Skončila hodinu a zavolala si mě a Connie stranou. „Vy, děvčata, jste opravdoví studenti klasiky.“ Poplácala nás po zádech a se slzou v oku nás vyprovodila ze třídy. Connie a já jsme od té doby byly nerozlučitelné. Plánovaly jsme jeden kousek za druhým a brzo celá škola, víc než dva tisíce studentů, sledovala každý náš krok, slovo i pohled. Ta moc byla ohromující.

K běžným kouskům patřilo vrátit se do školy pozdě v noci (obě jsme byly ve studentské radě a měly klíče ode všech dveří) a dát mrtvou rybu do ventilátoru hlavní studovny. Škola musela být kvůli tomu zavřená celý den, zatímco školník uklízel tu pohromu. Ještě týdny potom učebny kolem smrděly po shnilých rybách. Všichni nám dlužili za den volna a tak nás nikdo neudal.

Ale jednou jsme se dostaly k informaci, která pozvedla naši moc mimo studenty až do vedení. Začala jsem si uvědomovat, jak opravdu funguje vláda.

V sobotu v noci jsme se dohodly s Connie a Carolyn, že nepůjdeme na rande se svými kluky, ale že si místo toho vyrazíme jen ve třech do kina a pak se opijeme. Carolyn musela vynaložit spoustu odvahy, aby se k nám přidala, ale nakonec si pomocí nezvratné logiky vysvětlila, že je lepší, když se opije s děvčaty a vyzkouší, jak na ní alkohol působí, než aby to udělala na schůzce a riskovala ztrátu panenství.

Film dávali dole ve městě, takže jsme šly od půl osmé a sedly si do první řady. Byla to mizerná konverzačka a Connie to dodělala tím, že přidávala vlastní dialogy v nevhodných okamžicích, jako třeba když Paul Newman potkal ženu svého šéfa v knihovně: „Dobrý den paní šéfová, rád vás vidím. Pojďte si zašukat.“ Byla tam scéna, kde se nějaká ženská vetřela do ložnice Paula Newmana a snažila se ho dostat do postele. Connie byla celá pryč z jeho těla, já zase z jejího. Šťouchala do mě a pořád „To je tělo. To je teda fakt paráda.“

A já odpověděla „Jo, tak štíhlé a útlé a hebké.“

„O čem to mluvíš?“

„Co???“

„Tělo Paula Newmana není štíhlé a útlé a hebké, ty blázne.“

„Oh.“

Paul Newman tu dámu odmítnul a to mi přišlo strašně líto, protože jsem chtěla vidět, jak jí svléká z kombiné. Pak jsem si všimla, že Carolyn Simpsonová je té dámě v černém kombiné poněkud podobná, obě byly dost vysoké. Carolyn tak získala v mých očích nové postavení a já začala vnímat ten varovný signál v žaludku. Měla jsem ve škole tolik práce, že jsem až do té doby o ničem takovém nepřemýšlela. Zatraceně, že jsem musela jít na tenhle příšerný film. Už nikdy nebudu schopná podívat se na černé kombiné. Byla jsem hluboko zabraná v takových myšlenkách, když film skončil a my se vydaly na Jade Beach.

Jade Beach byl nehlídaný kousek písku mezi Pompano a Lauderdale-by-the-Sea. Bylo to vyhlášené muchlovací místo a tak jsme se musely na cestě k dunám vyhýbat ležícím tělům. Connie vytáhla láhev vodky, kterou ukradla z otcova baru a daly jsme se do ní.

Carolyn začala kašlat. „To pálí. Proč jste mě nevarovaly?“

„Zvykneš si,“ utěšovala ji Connie.

„Dej mi to. Víš, že můj otec takovou láhev vypije za dva dny. Pije to proto, že vodka není cítit. Musí mít žaludek na hadry.“

„Jak to, že tvůj starouš tolik pije, Connie?“ Zeptala se Carolyn, ztělesnění nevinnosti.

„Evidentně proto, že je na tom mizerně, troubo. Proč asi lidi pijou? On a matka se pořád hádají a myslím, že mají oba nějaké bokovky. Potřebujou alkohol pro zvlhčení genitálií. To víš, krize středního věku, konformita, bla, bla, bla. Proto pije.“

„Connie, neříkej takové věci o svých rodičích,“ pokárala ji Carolyn.

„Pravda je pravda,“ prohlásila Connie.

„Bodejť,“ přidala jsem se.

„Tvoji rodiče taky pijou a hádají se, Moly?“ ptala se Carolyn.

„Moji? Ne, ti jsou mrtví a příliš hloupý, aby si toho všimli.“ Connie zařvala smíchy a Carolyn se moc snažila mlčet.

„To zní jako Všechno co jste chtěli vědět o… Tys to začala Carolyn, tak povídej, jak je to u vás,“ řekla jsem.

„Matka se minulý rok znovu vdala, takže mají pořád ještě líbánky. A víte co?“

„Co?“ obě jsme se zeptaly.

„Slyším je ve svém pokoji, když to dělají.“ Oči se jí blýskaly nad tou šťavnatou informací.

„Tys to nikdy nedělala, Carolyn?“ zeptala jsem se, opravdu zvědavá.

„Ne, nevyspím se s nikým, dokud nebudu vdaná.“

„Sakra,“ Connie vyprskal vodku na písek. „Tak počestná přece být nemůžeš.“

Carolyn byla zároveň raněná i zvědavá. „No, něco jsem zkusila, ale je to hřích vyspat se s někým před svatbou.“

„Jo, a já jsem papež,“ prohlásila Connie.

„Carolyn, ty jsi jak z minulého století. Vždyť přece o nic nejde.“

Po téhle narážce na mě chvíli koukala a pak vypálila, „A vy už jste to zkoušely?“

Dívaly jsme se na sebe s Connie, nadechly se a pak zaváhaly. Connie začala. „Jsou chvíle v životě lidském, kdy, ano, milá Carolyn, já už to zkusila.“ Dokončila svou větu rozmáchlým gestem, pevně svírajíc láhev.

„Connie, to snad ne,“ Carolyn vydechla, pobouřena a zároveň potěšená.

„Connie, to snad jo,“ Connie podotkla.

„Jenom fakta, madam,“ řekla jsem a zmínila Jacka Webba.

„Tomu neuvěříš. Byl to Sam Breem, neříkej, že se ti nelíbí. A bylo to fakt skvělý, veř mi. Jezdili jsme půl noci a hledali motel, kde bysme se spolu mohli vyspat a nemuseli mít papíry, že jsme manželé. K tomu přidej můj pesar, kvůli kterému jsem musela obejít tři doktory, protože je mi teprve šestnáct a nikde mi ho nechtěli dát. Skvělý, bomba, fakt úžasný. Nakonec jsme sehnali motel a šli do pokoje. Růžové stěny…už jenom to stačí na zničení celé noci. Takže jsme vešli dovnitř a Sam se snažil být jemný a pozorný. Nalil mi drink a trošku jsme si povídali. Povídali. Byla jsem úplně mimo, první sex a vůbec…a on si chtěl povídat…a dal si nohu přes nohu, vypadal jak fotka z Esquire. Takže jsme dopili, kolu s rumem, fuj, a on se rozhodl, že je čas mě políbit. Tak jsme se začali líbat a po půl hodině mrskání a válení po posteli mě začal zkoušet svléknout. Poslouchejte, nikdy jim nedovolte, aby vás začali svlékat, protože vám urvou knoflíky, zaseknou zipy a vy budete vypadat jak z výprodeje. Po tomhle zápase ve volném stylu jsme šli na to a veprostřed akce se Muž Sam zeptal, jestli mám ochranu. Ochranu – co si myslel, že jsem? Tak jsem řekla, že jo a on pokračoval. Bylo to v pohodě, ale nemůžu uvěřit, že o tom píšou písně a lidi se kvůli tomu zabíjejí. To myslím vážně.“

Carolyn vypadalo, že jí oči vypadnou z důlků a čelist se jí válela po písku. „Vždyť to má být úžasný zážitek. Má to být nejintimnější zážitek, jaký může člověk zažít. Máš sdílet tento úžasný okamžik a splynout tělem a – „

„Carolyn, mlč,“ řekla jsem.

Connie si dala další lok. „Pijte, drahouškové, pro každého poslední lok. A navíc to bolelo jak čert,“ dodala.

„To je divné, mě to nebolelo ani trochu,“ řekla jsem. „Ale já jsem asi přišla o poctivost na sedačce od kola v druhé třídě nebo tak nějak.“

„Ty taky,“ Carolyn vykoktala.

„Carolyn, já šoustala s přestávkama s tím samým už od osmé třídy.“

Connie do mě šťouchla a svalily jsme se se smíchem do písku. A Carolyn tam celou dobu seděla ve svatém šoku.

„Jsem tak ráda, že tu je ještě nějaká čestná ne-panna kromě mě. Pak mě práskla Judy Troutová. Vyspala se úplně s každým a přitom chodí kolem a tváří se jako svatá. Je mi z ní na zvracení.“ Její hlas prozrazoval hořkost. Connie nesnášela pokrytectví a střední škola ve Ft. Lauderdale v roce 1961 byla jeho ztělesněním.

„Myslíš naší klubovou sestru, Judy Troutovou?“

„Carolyn, proč si nedáš ještě drink, možná ti to trochu rozjasní mozek. Vypadáš, že jsi úplně mimo,“ dodala jsem. „Možná ti tvoje církevní funkce poškodily myšlení.“ Vypadala, že jí to rýpnutí zabolelo a mě to působilo velice necivilizovanou radost. Popravdě, začala jsme být naštvaná na Carolyn s jejím spravedlivým rozhořčením a úžasným tělem.

„Dopily jsme láhev. Nepředpokládám, že by někdo našel v téhle poušti další?“ Connie se smutně zadívala do láhve.

„Tady na Jade Beach je tolik chlastu, že by v něm mohla plout flotila, ale musíme ho někomu ukrást.“

„To za to nestojí, Molly, půjdeme pryč.“

Při vstávání se Carolyn zapotácela. Vodka jí praštila jako kladivo. Chytla se mě kolem ramen a začala se chichotat, že potřebuje oporu. Měla jí jak z praku, tak jsem fakt, že její ruka pořád padá na moje prsa, připsala alkoholu. Navíc, já taky nebyla zrovna střízlivá.

„Kdo z nás bude řídit?“ ptala se Connie.

„Carolyn určitě ne. Já můžu. Jsem v pohodě, skoro.“

„Dobře,“ vzdychla si Connie, „protože já budu koukat z okna a snít a ramenech a očích Paula Newmana. Taky ho tak žereš? Škoda, že to nebyl on místo Sama Breema.“

Já neměla ani v nejmenším v úmyslu poskytovat jakékoliv informace o tom, koho žeru. „Nějak se začít musí. Nikdo nezačíná nahoře, ne?“ Vklouzla jsem za volant a snažila se přijít na to, jak to auto funguje. Taky jsem se snažila vymazat Paula Newmana, tu dámu v černém kombiné a Carolyninu ruku na mých prsou z mozku.

Jely jsem do města a Carolyn usnula na zadním sedadle. „Doufám, že nebude zvracet,“ prohlásila Connie.

„To já taky. Zvratky nesnáším, to už radši krev.“

Na semaforu jsem zastavila vedle modrého Chevy Bel Air, který vypadal povědomě. „Hej, Connie, to vypadá jako auto pana Beerse.“

„To je auto pana Beerse. Hej, podívej, kdo sedí vedle něj. A oblímají se! To je paní Silverová.“

„Co!“ naklonila jsem se, abych se mohla líp podívat a viděla našeho ctěného ředitele a naší váženou děkanku. Než se Connie mohla schovat, zahoukala jsem na ně a zamávala.

„Boltová, co to sakra děláš? Chceš, aby nás vyhodili?“

„Jenom počkej. Uvidíš a ještě mi poděkuješ.“

„Jsi opilá, to je jasné.“

„Ani náhodou.“

Pan Beers a paní Silverová se na nás dívali s velice nešťastným výrazem v obličejích. Světla se změnila a on šlápl na plyn.

„To teda bude pondělí.“

Connie na mě upřela pohled. „Viděli nás, to je jasné. Jak se jim budeme moct podívat do očí? Tos zase něco vyvedla.“

„Přemýšlej trochu. My se nemusíme bát podívat se jim do očí, to oni mají mít strach. Oni jsou záletní menželé, ne my. My jsme jen středoškolačky na cestě z mejdanu.“

Dala si ruku na rty a začala o tom přemýšlet. „Máš pravdu. Jo. Vyhráli jsme jackpot. Myslíš, že bysme to měly říct Carolyn?“

„Bože, ne. Málem se jí spustila krev z nosu jenom z vyprávění o našich dobrodružstvím. Kdyby zjistila, že její princ pan Beers je záletný žabák, porazilo by jí to.“

„Neřekneme to nikomu. Bude to naše malé tajemství,“ smála se Connie.

Když jsme dojely ke Carolyn, musely jsme jí propašovat do domu, protože její rodiče byli nábožensky založení a kdyby jí viděli opilou, asi by je porazilo. Ale vzbudily jsme její sestru, Babs. Musely jsme toho malého andílka uplatit, aby mlčela. Bylo těžké uvěřit, že jsou jedna rodina.

Connie převzala řízení a dovezla mě k naší růžové hrůznosti u železniční trati. Rozloučily jsme se a já se vytratila z auta.

Domluvily jsme si schůzku v kavárně u školy, abychom se ujistily, že se nám naše sobotní odhalení nezdálo a znovu přísahaly mlčení. Přesně v polovině naší cesty školní halou školní rádio začalo hlásit: „Molly Boltová a Connie Penová ať se hlásí v ředitelně.“ Podívaly jsme se na sebe plny očekávání, zhluboka se nadechly a vydaly se do hlavní budovy.

Musela jsem jít za paní Silverovou, zatímco na Connie zbyl pan Beers. Paní Silverové bylo asi 45 a vypadalo docela dobře, až na to, že měla na vlasech modrý přeliv. Nervózně mě přivítala a nabídla mi židli.

„Molly, patříš k našim nejlepším studentům. Máš celou dobu samé jedničky a v kolektivu jsi velmi oblíbená. Navíc jsi mezi dívkami nejlepší atlet. Příští rok můžeš očekávat spoustu ocenění a možná i stipendium, protože vím, že tvá rodina na tom není finančně…prostě, vím, že ho potřebuješ.“

„Ano paní.“

„Ráda bych ti napsala doporučení a pomohla ti získat plné stipendium na dobré škole.“

„Děkuji vám, paní Silverová, budu velice poctěna vaším doporučením.“

„Víš, co chceš studovat?“

„Váhám mezi právy a filmem, ale jediné filmové školy jsou v New Yorku nebo v Kalifornii a to je moc daleko.“

„No, promysli si to a zkusíme něco vymyslet. Měla bys přemýšlet o školách jako Vassar a Bryn Mawr, mají geografické kvóty. S tvými dosavadními výsledky jsem si jistá, že splníš podmínky na přijetí.“

„Slibuji, že o tom budu přemýšlet. Tyhle školy mě nikdy nelákaly, ale vlastně jsem o nich nikdy nepřemýšlela.“

Pak byla chvíli trapná pauza, kdy paní Silverová bezcílně přemísťovala věci na svém psacím stole. „Molly, přemýšlela jsi o kandidatuře na prezidenta studentské rady příští rok?“

„Přemýšlela, ale vypadá to, že Gary Vogel to má už jasné. Navíc, dívky to mají vždycky těžší.“

„To ano, a nejen ve škole.“

Najednou vypadala unavená a stará. Paní Silverová, já to na vás neprásknu. Sakra, sakra, vypadáte tak nešťastně. „Když použiju svojí fantazii, možná vymyslím něco, co by Garyho Vogela porazilo, ale víte, že studentská rada nestanovila limit na volební kampaň a Gary Vogel je bohatý.“

Zamrkala a na rtech se jí objevil úsměv. „Buď bude limit stanoven, nebo ty budeš mít svůj fond. To ti slibuji.“

„Doufám, paní Silverová, tím by se všechno vyrovnalo.“ Další pauza a pak jsem najednou řekla: „Paní Silverová, mě si nemusíte kupovat. O té sobotní noci nikomu nic neřeknu, ať se stane cokoliv. Mrzí mě, že jste tak rozrušená.“

Na tváři se jí objevila úleva a překvapení. „Děkuji ti.“

Odešla jsem z její kanceláře a čekala na Connie u vitríny s trofejemi. Objevila se za pět minut, úsměv přes celou tvář. „Díváš se na šéfredaktora školních novin pro rok 1962,“ zářila.

„A ty se díváš na příštího prezidenta studentské rady.“

„Teda,“ zakroutila hlavou a pokračovala skoro šeptem. „Ten ubohý parchant se třepal jako osika. Co ona?“

„To samé. Řekla jsem jí, že budu zticha, ať nemá strach. Cos mu řekla ty?“

„To samé, jinými slovy. Vypadá to, že máme tuhle školu v kapse, co?“

„Jo,“ řekla jsem. „V kapse.”