Kapitola 8

To léto před posledním rokem střední školy jsem pracovala v tenisovém klubu. Connie byla v Mexiku a Carolyn jela do Maine dělat vedoucí v protestantském prázdninovém táboře. Leroy konečně prolezl další ročník, občas přijel na motorce, ale už jsme spolu nikdy nespali. Já s ním skončila, obzvlášť po té hádce kvůli motorce. Někdy mi ho bylo líto. Dělal to, co všichni ostatní, jak se od něj čekalo a jenom matně si uvědomoval, že je vlastně nešťastný. Udělalo na něj dojem, když jsem byla zvolená prezidentem studentské rady. Ale stejně jsme si neměli moc o čem povídat a vždycky jsme sklouzli zpátky k motorkám, autům a filmům. Jednou prohlásil patetickým hlasem: „Víš, s tebou můžu mluvit jako s normálním člověkem. S ostatníma holkama to nejde. Ty sbalím, vyjedem si na film, zašukáme si a pak je zas odvezu domů. Co se stane, když se ožením? Chci říct, o čem se lidi baví, když se vezmou?“

„O dětech, řekla bych.“

„Možná, že to je pak všechno, co mají společného.“

A začínalo být nad slunce jasnější, že všechno, co jsem měla společného s Leroyem bylo dětství plné zmrzliny, krabička od hrozinek a proleželá matrace plná děr. Na druhou stranu jsem si nikdy nemyslela, že je někdo, s kým bych toho měla moc společného. Neměla jsem matku, ani otce, kořeny, žádné biologické kopie, kterým se říká sourozenci. A od budoucnosti jsem nechtěla dům, kombík, ledničku ani domácnost plnou blonďatých dětí narozených v přiměřených intervalech. Nechtěla jsem být vzornou hospodyňkou z reklamy. Dokonce jsem nestála ani o manžela, vlastně o žádného muže, když se to vezme kolem a kolem. Chtěla jsem si žít po svém. To je všechno, jít si svou cestou a občas někde potkat nějakou lásku. Ale ne takovou tu navždycky s řetězem kolem vaginy a zkratem v mozku. To radši být sama.

Carrie a Florence byly náležitě pohoršeny, když zjistily, že jsem se stala prezidentem studentské rady. Carrie se již dávno předtím rozhodla, že chce, abych byla královnou maturitního plesu a tou jsem se jako prezident stát nemohla. Brala to jako mou zradu na ženském pokolení. Florence nebyla v té věci až tak radikální, ale stejně měla pocit, že je to divné. Podle jejího názoru byla vláda a politika vůbec natolik špinavou záležitostí, že by měly být ponechány mužům. Takže jsem se snažila být z domu co to šlo, ačkoli o totéž jsem usilovala už od doby, co jsem se naučila chodit. Kdykoliv jsem se přece jenom domů odvážila, vypukla hádka. Jeden večer, po obzvlášť hlasité bitvě, kterou způsobil můj nový účes, jsem vyběhla z domu a nastoupila do auta. Carrie vyběhla za mnou ze dveří s křikem: „Nech to auto být, tvůj otec ho potřebuje .“ Takže jsem vystoupila a třískla dvířky co to šlo. Carl vyšel z domu a ptal se, kam chci jet.

„Nikam. Jenom jsem chtěla jet, to je všechno. Kamkoli, kde nebudou naše drahé příšery.“

„No, tak to můžeš jet se mnou.“

Carl jel po Sunset Boulevardu a pak odbočil k pláži. Nahoře u Birch State parku jsme našli klidné místo a vystoupili. Sedl si na zelenou lavičku a koukal na oceán.

„Oceán je opravdu krásný. Nemůžu uvěřit tomu, že někdo sedí někde na druhé straně a dívá se, tak jako já tady.“

„Jo.“ Byla jsem pořád naštvaná.

„Asi bych nemohl žít bez oceánu. Všechny ty roky v Pennsylvánii.nemohl bych se tam vrátit.“

„Hm. Taky se mi líbí žít u moře, ale nevím, jestli tu chci zůstat napořád. Vlastně Floridu nijak zvlášť nemiluju.“

„No, je fakt, že tohle je místo tak pro staré lidi. Děti stejně nerady zůstávájí tam, kde vyrostly, takže se asi stejně odstěhuješ.“

„Chci jít tam, kde budu mít šanci. Tady to rozhodně není. Navíc chci žít daleko od lidí, co znám.jenom překážejí.“

„Ty a tvoje matka jste jako olej a voda. Ty jí to prostě nemůžeš odkývat a pak si udělat věci po svém. Musíš se s ní pořád hádat. Pýcha, děvče, pýcha. Kdyby ses prostě tvářila, že jí posloucháš, byl by klid. Ale to ty ne.“

„Nemá pravdu. Když se s ní nebudu hádat, bude to, jako by jí měla.“

„Je zvyklá dělat věci po svém.navíc si nemyslím, že nemá vždycky pravdu.“

„Nemá pravdu. A především když se snaží plést se mi do života. Pořád chce, aby bylo všechno po jejím a to nesnesu. Nikdo mi nebude říkat, co a jak mám dělat. Nikdo. Obzvlášť když nemá pravdu.“

„Nevím. Já prostě nemám rád hádky, ať už mám pravdu nebo ne. Prostě se usměju a souhlasím se svým šéfem, s Carrie, se svými rodiči, dokud byli ještě naživu. Jsem v klidu.“

„To já neumím, tati.“

„Já vím. Taky za to jednou zaplatíš. Slzami a hořkostí, protože budeš někde mezi cizími pořád bojovat a bojovat. Většina lidí jsou zbabělci, jako já. A když se budeš snažit je přesvědčit, aby ti v tom boji pomohli, nakonec se obrátí proti tobě. A ty zůstaneš úplně sama.“

„Já jsem sama už teď. Jsem vetřelec ve vašem domě – vždycky jsem byla. Nemám nikoho, jenom své skvělé já.“

Carl vypadal polekaně a honem řekl: „Máš mě. Jsem tvůj otec. Nejsi sama, když jsem nablízku“

„Tati, jenže ty nejsi nikdy nablízku.“ To ho opravdu ranilo a já bych si ráda ukousla jazyk, jenom aby neslyšel, co jsem zrovna řekla.

„Víš, poslední dobou jsem vždycky po práci tak unavený. Když jsi byla malá, už jsi spala, když jsem se vracel domů. Když jsi povyrostla, bylas zase venku s dětmi. Teď prostě nemám na nic sílu. Někdy si v práci říkám, že až se vrátím, sním večeři a pojedu do školy, podívat se na tebe. Ale pak si sednu, najím se, začnu číst noviny a prostě usnu. Vídám tě málokdy. Asi už jsem starý – mrzí mě to.“

„Mě taky, tati.“ Zírala jsem do vln a snažila se nedívat na něj.

„Molly, jsem opravdu hrdý na to, co děláš ve škole. Jsi vážně někdo. Vím, že jednou něco dokážeš. A nepřestávej bojovat – vlastně je to dobrý trénink. Když si dokážeš poradit s Carrie, budou pro tebe ostatní jenom hračka.“ Trošku se zasmál a pak pokračoval. „Víš už, kam chceš jít studovat a co?“

„Ještě ne, tedy ještě jsem si nevybrala školu. Možná se přihlásím na některou z těch nóbl univerzit kam chodí dětičky bohatců, nebo na nějakou velkou městskou univerzitu. Záleží na tom, kde mi nabídnou lepší podmínky. Ale vím už, čím chci být, teda skoro. Buď práva nebo filmová režie. Nic jiného mě nezajímá.“

„Byl by z tebe dobrý právník. Nikdo tě neumluví, proprala bys je jako psí žrádlo. Ale s tím režisérstvím.nevím. To bys musela do Hollywoodu. A to je prý špatné místo.“

„Nevím. Studia se rozpadají, to vím. Takže by se mohly objevit nové možnosti, nové firmy a tak. Ale nejdřív se to musím naučit. Zatím nejsou žádné ženy-režisérky, takže to bude určitě bitva. Co se práv týče vím, že by mi to šlo. Ale víc by mě bavilo dělat filmy, než se snažit probrat nějakého ospalého soudce nebo porotu.“

„Tak dělej filmy. Máš jenom jeden život, tak neplýtvej.“

„Taky si myslím.“

„A co svatba?“

„To nikdy. A tečka.“

„Myslel jsem si to. Zástěra by ti stejně moc neseděla a po pravdě, nelíbilo by se mi vidět tě někomu se podřizovat, obzvlášť nějakému manželovi.“

„Tak to se nemusíš bát, protože to se nestane.Ostatně, proč bych si měla kupovat krávu, když můžu mít mléko zadarmo? Můžu si vyrazit a s někým se vyspat, kdykoli se mi sakra zachce.“

Rozesmál se. „Lidi jsou divní když přijde na sex. Ale jestli ti můžu radit – užívej si jak chceš, ale nikde to neroztrubuj.“ Jeho hlas zněl nějak divně smutně. Odmlčel se a začal kreslit něco do písku. „Víš Molly, v životě jsem vlastně nic nedokázal a teď už je pozdě. Je mi 57 a pořád si na to nemůžu zvyknout. Pořád sám sebe beru, jako by mi bylo šestnáct. Legrační, že? Pro tebe jsem starý, ale sám tomu pořád nemůžu uvěřit. Tak mě poslouchej,“ jeho hlas zesílil. „Jdi a dělej si, co chceš a vykašli se na všechny ostatní. Věř mi. Nikdy jsem nic nedokázal a teď už je pozdě. Všechno co mi zbylo, jsou nesplněné sny a hypotéka, kterou musím ještě deset let splácet. Celý život jsem dřel a jediné co mám, je ošklivý růžový domek u kolejí, obklopený spoustou dalších, stejně ošklivých domků. Do prdele. Vykašli se na torpéda a pluj plnou parou za svým, nenech se zastavit.“

„Tati, ty ses zase koukal na ty válečné filmy!“ A pak jsem ho objala a dala mu pusu na pleš.

Červenec byl pekelně horký. Do města jsem se triumfálně vrátila se štítem. Carrie a Florence si naříkaly, že teď už se mnou nebude vůbec k vydržení. Carl všem v práci vykládal, že jednou budu senátor. Jednou v noci, krátce po tom, co jsem se vrátila z Tallahassee, jsme se s Carlem dívali na televizi. Sázeli jsme se, kdo v tom filmu bude bídák a Carl vyhrál, protože ten film už viděl. To mi ovšem řekl až když to skončilo a pak se chechtal celou cestu do ložnice.

Šla jsem do postele kolem jedenácté a do spánku mě provázelo šumění palem. Palmové listy šumí jako – no, asi jako déšť. Je to velice příjemný a uklidňující zvuk. Z hlubokého spánku mě vytrhl pocit, že mě někdo drápe do tváře. Něčí nehty mě škrábaly na krku. V pokoji byla úplná tma, kterou jenom chvílemi zesvětlovaly rudé záblesky pronikající zvenku mezi závěsy. Viděla jsem obrysy nějaké postavy, která se snažila odtrhnout ode mě to, co mě drápalo, ať už to bylo cokoli. Postupně se mi povedlo zaostřit a uviděla jsem, že útočníkem byla Carrie, která zároveň vydávala nějaké divné zvuky.

Chce mě zabít. Zbláznila se a teď se mě snaží uškrtit. V tom začala naplno kvílet. „Vzbuď se, vzbuď se. Carl je mrtvý. Vzbuď se, Molly, tvůj otec umřel.“ Florence měla plné ruce Carrie, kterou se snažila ode mě odtrhnout. Přesto stihla tu informaci potvrdit. „Je v obýváku, jestli se chceš podívat než ho odvezou pryč. Jdi teď, protože ambulance už přijela a doktor taky.“ Hodila jsem na sebe župan a běžela do pokoje, kde bylo veliké zrcadlo. Pod ním leželo Carlovo tělo. Jeho oči se dívaly přímo do mých a v obličeji byl celý modrý.

„Proč je modrý?“

Odpověděl mi doktor. „Infarkt. Stalo se to náhle. Ještě stihl zavolat Carrie a říct, že to bude asi srdce a pak bum a bylo po něm.“

Dovnitř přišli chlapíci ze sanitky a zvědavě okukovali můj župan. Že je můj otec mrtvý jim bylo úplně jedno. Byla jsem prostě jenom šestnáctiletá kost v županu. Doktor mi doporučil dát Carrie něco na uklidnění, byla úplně mimo. Nacpali jsme jí plnou práškou, ale stejně se celou noc vzbouzela a křičela: „Co je za den? Kde je můj Carl?“ pak na něj volala jako na kočku. „Carle, Carle, pojď sem, no pojď.“ Nemělo cenu snažit se znovu usnout, takže jsme s Florence zůstaly vzhůru celou noc a probíraly věci kolem pohřbu. Florence mě pořád zvědavě sledovala a čekala, kdy se zhroutím a začnu brečet. Kdybych začala, mohla by mi říct abych se vzpamatovala a byla silná kvůli Carrie. Když jsem nebrečela, obvinila mě, že nemám srdce a že mi na Carlovi nikdy nezáleželo, protože nebyl můj skutečný otec. Vyrukovala na mě s tím, že jsem adoptovaná, a že adoptovaným dětem nikdy na rodičích nezáleží. Oněměla jsem. Na to se nedalo nic říct. Ať si myslí, co chce. Nezáleží mi na tom.

Pohřeb byl v neděli. Když jsme přinesli Carlovi šaty do Zimmerova pohřebního ústavu, zjistili jsme, že tam není. Obvolali jsme každého funebráka ve městě, až jsme Carla našli u Boltů. Protože to bylo zároveň jeho příjmení, řidič v sanitce si to popletl a odvezl ho tam. Chyba byla na jejich straně, ale to jim nezabránilo, aby nás nedonutili zaplatit dvakrát.

Po obřadu jsme nastoupili do velkého bílého Continentalu, který nás odvezl na hřbitov a Carrie vzkřísila svůj smysl pro humor dost dlouho na to, aby prohlásila: „To je poprvé, co jedu v tak nóbl autě. Zdá se, že nejdřív musí někdo umřít, aby se člověk mohl svézt v Lincolnu Continentalu.“ Zachichotala se a Florence se na ní zadívala, jako by se ze žalu úplně pomátla. Mě se to zdálo dost legrační. Přes to, že jsme se pořád hádaly, jsem musela uznat, že Carrie se nenechala jen tak oklamat a věděla, že většina světa kolem nás je jenom šou pro bohaté, za kterou platí chudí.

Po Carlově smrti se v růžovém domě zabydlel smutek a osamělost. Carrie brečela skoro každý den dokud jsem neodešla do školy. Snažila jsem se být s ní a pomoct jí, ale pořád jsme se hádaly. Hádaly jsme se kvůli pohřbu, kvůli tomu, že mi je všechno jedno, kvůli tomu, že jsem vzala práci v tenisovém klubu místo v kanceláři. Vzdala jsem to a snažila se tedy být doma co nejmíň. Pak jsme se hádaly kvůli tomu, že jí nechávám pořád samotnou.

Dva týdny po začátku školy jsem se vrátila domů kolem páté, převlékla se a chystala se zpátky na schůzi. Florence se podařila vytáhnout Carrie z domu a vydaly se okukovat výlohy do nového obchoďáku. Seděla jsem v naší kuchyni a četla Orlanda od Virginie Woolfové. Smála jsem se jako blázen a když jsem se pak koukla na hodiny, bylo půl šesté. Vyskočila jsem a postavila vodu na kafe. Koukala jsem na čerstvě namletou kávu, pak dveřmi ven a najednou mi došlo, že Carl se už nikdy nevrátí. Připadala jsem si jako blázen a úplně zničeně, protože jsem začala vařit kafe pro někoho, kdo je mrtvý, aby si mohl dát hrnek, až se vrátí z práce. Zase jsem si sedla a snažila se pokračovat ve čtení, ale nemohla jsem se soustředit. Tak jsem vstala a šla do ložnice. Carlův šuplík byl ve starém, hnědém šatníků. Byl v něm kapesní nožík, staré cigaretové pouzdro a prsten s hlavou Atheny vyřezanou v kameni. Nic víc. Skvělý, veselý člověk a zbylo po něm jenom pár hloupostí, které navíc neměly žádnou cenu.

Prastarý Plymouth se dohrkal do garáže a já slyšela ty dvě vystupovat a navzájem si stěžovat, že nepotřebují žádnou pomoc. Vběhla jsem zpátky do kuchyně ke své knize. Florence si hned všimla mých zarudlých očí a tekoucího nosu.

„Co se ti stalo?“ začala se dožadovat informací.

„Čtu knížku a je smutná, nic víc.“

Carrie zavrčela něco o tom, že nedělám nic jiného než čtu a že si zkazím oči. „Máš nos pořád jenom v knížkách. Jseš knihomol a pořád si namáháš oči, už od malička. Ale nedáš si říct. Pořád ti říkám, že to není dobré tolik číst. Navíc to škodí i tvému mozku, nejenom očím. Zničíš si zdraví, to je jisté. Molly, slyšíš mě vůbec?!“

„Ano, mami.“

Otevřela velkou bílou tašku s nápisem DĚKUJEME VÁM a ukázala mi změť umělohmotných květin. „Ty jsou na otcův hrob. Vydrží déle než opravdové. Bude vypadat hezky až někdo pojede kolem.“

„Jsou hezké. Promiňte, musím jít zpátky do školy.“

Když jsem vyrazila ke dveřím, uslyšela jsem jako Florence říká: „Ta tvoje holka je blázen. Ani nebrečela, když jí umřel vlastní otec a teď najednou začne slzet nad nějakou knížkou.“