KAPITOLA 41

1

Nová městská kapela hrála každého čtvrtka odpoledne na novém kluzišti pro brusliče na kolečkách v High Street. Kapela nebyla vlastně nová, ani kluziště, obojí bylo zavedeno asi rok po smrti Milly Ogdenové, takže to bylo již skoro devatenáct let staré. Ale ti, kteří pamatovali dny, kdy takové a podobné novoty neexistovaly, o nich vždycky mluvili jako o „novotách“.

Staří obyvatelé Seabournu, ti, kteří z nich zbývali, truchlili otevřeně pro dobu, kdy bylo město skutečně vybrané. Dívali se úkosem na tančící párky, které kroužily po kluzišti podivně k sobě přitisknuti ve vlnivém pohybu. Ale přes to, že byli pobouřeni, jak upřímně byli, ukazovali občas ve čtvrtek odpoledne své nesouhlasící tváře na kluzišti; bylo to teplé místo, kde se sedalo a svačilo v zimních a časných jarních měsících, a při tom ještě dávali najevo svou povýšenost kritisováním neslušného chování nové generace.

„No ne!“ zvolala paní Ogdenová, když jí před nosem jeden párek prováděl hlučněji než obvykle jakýsi balet, „musím říci, že jsem ráda, že jsem stará!“

Jana se usmála. „Ano, nejsme již tak mladé, jako jsme bývaly,“ řekla.

Matka podrážděně namítala. „Přála bych si, abys přestala mluvit, jako by ti bylo sto let, Jano, je to tak směšné; někdy si myslím, že to děláš, abys mne dopálila, nevypadáš ani o den starší než třicet.“

„Co na tom, drahoušku, podívej se tamhle na tu dívku, tančí opravdu hezky.“

„Jsem ráda, že si to myslíš; já osobně v tom nevidím docela nic hezkého. Ovšem, chceš-li říkat každému, jak jsi stará, dělej, co chceš; nedávno jsem slyšela, jak jsi to vykládala majoru Boyleovi; ale když víš, jak je mi to protivné, mohla bys s tím přestat.“

Jana vzdychla. „Tady máš čaj, maminko.“

„Ano, vidím. Oh nenalévej mi mléko napřed, drahoušku! Nu, co dělat, když už jsi je nalila. Major Boyle nepovídá každému, jak je starý, ten starý marnivec, ale jistě nezmešká příležitost povídat to každému o tobě.“

„Máš saxin, maminko?“

„Ano, tady je v mé kabelce; ne, není. Oh bože, doufám, že jsem neztratila tu stříbrnou krabičku, podívej se, jestli ji najdeš.“

Jana vzala kabelku a vstrčila do ní ruku. „Tady je,“ řekla. „Propána!“ vzdychla paní Ogdenová. „Slepnu jako netopýr; je to protivné, ztrácet zrak. Ne, ale vážně, drahoušku, přestaň vykládat lidem, jak jsi stará.“

„Ano, když si to přeješ, maminko; ale nikomu ze známých to nemusím povídat, ti si to vypočítají, a noví lidé se nezajímají ani o nás ani o náš věk, tak co na tom záleží?“

„Záleží mi na tom mnoho, jak jsem ti řekla.“

„Nu dobrá, vynasnažím se pamatovat si to. Jak chceš, abych byla stará?“

Paní Ogdenová se urazila pro lehkomyslnost dceřinu tónu a zbytek svačiny uplynul v poměrném mlčení. Konečně Jana zaplatila čaj a vstaly k odchodu. Pomáhala matce do pláště.

„Kožišina mi spadla pod stůl,“ řekla paní Ogdenová, dívajíc se bezmocně.

Jana se shýbla a vytáhla obnošenou vydří kožišinu. „Rukavice, mami!“ připomínala.

Paní Ogdenová pohlédla unavenýma očima nejdříve na stůl a pak na židli. „Co jsem udělala s rukavicemi?“ řekla nešťastně, „myslím opravdu, že mi nějaký démon schovává věci.“ Kroutila očima a rozhlížela se kolem; náhodou vstrčila ruku do kapsy kabátu. „Ah, tady jsou!“ zvolala. „Věděla jsem, že jsem je někam dala.“

Když byly bezprostřední problémy uspokojivě rozřešeny, oblékla si Jana kabát: zelený zimní plášť s astrachánovým límečkem a manžetami. Když si jej oblékala, srazila si poněkud s čela svůj měkký plstěný klobouk. Byl to takový klobouk, který ustavičně omlouvá svou nositelku takovými slovy: „Nejsem opravdu divný a nezvyklý, podívejte se na můj ženský ráz!“ Kdyby byl klobouk uprostřed smáčknut, vypadal by směleji a byl by obstojný, ale k tomu neměla Jana odvahu a nosila jej v plné výšce. Kdyby byl hnědý nebo černý nebo šedivý, vypadal by jako jeho mužský vzor a odrážel by se méně od nesvěží již pleti a hranatého obličeje své nositelky; ale byl pastelově modrý. K tomu všemu, kdyby neměl směšný svazek okázalého peří ve tvaru otazníku zastrčený za stuhou, poskytoval by méně ubohou podívanou a byl by méně křiklavou omluvou pro krátké šedé vlasy pod střechou.

Byly konečně hotovy. Paní Ogdenová měla svou kabelku, deštník, kožišinu a dva balíčky, všechno bezpečně rozvěšeno po své osobě. Zavěsila se do dcery, aby ji vedla bludištěm čajových stolků; kdyby si nasadila brýle, nebylo by toho třeba, ale v jednom směru odmítala podlehnout tyranství stáří; nikdy nechtěla nosit brýle na veřejnosti, vyjma na čtení.

Chladný březnový vítr foukal na rozích High Street. „Dej si kožišinu na ústa, maminko, ten vítr je hrozný,“ napomínala ji Jana.

Paní Ogdenová poslechla, a pokračovaly mlčky v cestě domů. Jana otevřela dveře domovním klíčem a rozsvítila plyn v předsíni.

„Propána!“ zvolala polekaně, „kdo nechal otevřené okno na schodech?“

Paní Ogdenová si vyprostila ústa z kožišiny. „Heleno!“ zavolala hlasitě, „Heleno!“ Čekala a pak znovu zavolala, tentokrát do kuchyňských dveří, ale nedostala odpovědi. „Odešla zase bez dovolení, Jano; je to jistě ten biograf!“

„Co na tom, drahoušku, jdi si sednout. Zavru okno sama. Zdá se mi, že od války si musíme dát od nich všechno líbit; když ne, tak si klidně odejdou.“

Zavřela okno, upevnila závoru, vrátila se do předsíně, aby sebrala matčin kabát a klobouk, a pak šla nahoru.

2

Bolela ji hrozně hlava, jako často v těch dobách. Uložila věci paní Ogdenové a odešla do svého pokoje. Svlékla si těžký plášť, pověsila jej pořádně, dbajíc pečlivě, aby nezavřela dveře skříně, dokud se neujistila, že se plášť nepomačká; pak si sundala klobouk, vykartáčovala jej a vložila do kartonové krabice pod postelí.

Pokoj se velmi málo změnil od doby, kdy jej sdílela s Milly. Byl tu týž bílý nábytek, jen otlučenější a žlutší, týž bruselský koberec, jen vybledlejší a vydřenější. Stěny byly jednou přetapetovány a malba opravena po Millyně smrti, ale mimo toho zůstalo všechno jak bylo. Jana šla k toaletnímu stolku a učesala si své husté šedé vlasy; přestala si je nyní rozdělovat po straně pěšinkou a nosila je sčesané přímo nazpět s čela.

Dívala se na svůj odraz v zrcadle a klidně se smála. “Chudák maminka,“ řekla si tiše. „Myslí si opravdu, že nevypadám na svůj věk?“

Náhodnému pozorovateli připadala jako osmačtyřicetiletá, ve skutečnosti jí bylo třiačtyřicet. Její šedé oči vypadaly někdy dosud mladě, ale jejich barva vybledla stejně jako jejich výraz inteligentní zvědavosti. Oči, které kdysi kladly tolik otázek životu, se nyní dívaly unuděně a bez zájmu. Tváře jí poněkud zhranatěly a jasná bledost pleti se poněkud zakalila; neprozrazovala již dobré zdraví. V celém jejím obličeji zůstávala jen ústa jako vzpomínka na to, čím Jana bývala. Její ústa ani neztvrdla ani nezměkla, rty si dosud zachovávaly mladou barvu a zůstávaly krásné ve svém tvaru. A protože ta ústa byla tak nečekaně mladá a svěží, se silnými bílými zuby, vynikalo tím více zestárnutí celé ostatní tváře. Postavu měla štíhlou jako ve čtyřiadvaceti, ale nyní se někdy trochu hrbila, protože ji bolela záda; myslila si, že je to asi reumatismus a nepřiměřeně se pro to trápila.

V poslední době si zvykla myslit mnoho na své zdraví, ne že by chtěla, ale protože ji stále přepadaly drobné trapné příznaky, docela různé a všechny stejně nepříjemné. Nohy ji v noci bolely, když si lehla do postele, a když je jednou večer ohmatala, objevila, že má naběhlé žíly; občas v nich cítila silnou bolest. Málokdy nyní vstávala osvěžena zdravým spánkem, nebylo radosti v ranním probouzení; naopak, začínala se bát vytažení rolet, protože měla nyní citlivé oči, hlavně po noci.

Její mentalita se postupně také měnila a její mozek byl zasypán drobnostmi. Malichernosti ji soužily, malé starosti ji zaměstnávaly, povznést se nad ně bylo příliš namáhavé. Nedovedla již přinutit svůj neochotný mozek k činnosti, každý duševní cvik ji unavoval. Již dávno přestala dbát o jakékoli studium, i vážné knihy ji nudily; když nyní čtla, byly to nejlehčí romány, a vlastně dávala přednost časopisům.

Její mysl, když nebyla zaměstnána vlastním nebo matčiným zdravím, začínala nalézat útěchu ve věcech, kterými by byla kdysi docela opovrhovala; v seabournských klepech, ne vždycky vlídných, místních zábavách, jako bylo otevření nového hotelu nebo zájezd londýnské divadelní společnosti. Její zájmy se zúžily do malého kruhu, začínala ztrácet schopnost vzrušení pro cokoli, co se odehrávalo třeba jen ve vedlejším městě. Někdy se polekala, když si vzpomněla, jaká bývala, polekala se a styděla a hrozně zesmutněla; ale bolest hlavy nebo hrozící nachlazení nebo pocit naprosté neschopnosti, který ji tak často posedal, stačil odvrátit její mysl od sebezkoumání a ona se uchylovala ke skřínce s léky.

Paní Ogdenová byla jejím hlavním zaměstnáním. Často se hádaly a málokdy shodovaly; ale trpělivost, která byla příznačnou pro Janino mládí, jí ještě zůstávala; prvních několik let společného života se někdy Jana bouřila jako šílená. To byla hrozná léta a ona se nutila zapomenout na ně, což se jí dosti dařilo. Paní Ogdenová se nyní stala zvykem, a docela automaticky ji Jana obsluhovala a třela jí prsa a dávala jí léky; to všecko bylo denní prací, dělala to, jako se dělalo všechno ostatní v Seabournu, protože se to zdálo být správným a nebylo co jiného dělat.

Kdyby tu byli bývali lidé, kteří by tvořili pouto s jejím mládím, byla by si snadněji zachovala část svého starého já; ale byla tu jen její matka, která byla vždycky silou odporu; skoro všichni ostatní, kteří náleželi k tomu uplynulému období, buď se ze Seabournu odstěhovali nebo zemřeli. Zřídka potkala na ulici známou tvář, která by vyvolala nějakou živou vzpomínku nebo třeba jen lítost. Admirál Bourne byl mrtev již patnáct let a Glory Point se rozpadal; stál prázdný a zanedbaný, kořist větrů a vln, kterým kdysi tak statečně čelil. Nikdo nechtěl admirálův lodní dům, ani vzdálený bratranec, který jej zdědil, ani očekávaní nájemci, kteří si jej přijeli z Londýna prohlédnout. Byl příliš fantastický, příliš nezvyklý, a při bližší prohlídce se ukázalo, že je velmi nepohodlný, alespoň to lidé říkali.

Generál Brooke odešel za svým odpůrcem, starým plukovníkem Ogdenem a Ralf Rodney zemřel za války na zánět pohrudnice. Bensonovi prodali Conway House zbohatlému kupci a odstěhovali se do Londýna. Richard, který psal v přestávkách jeden nebo dva roky po Alžbětině svatbě, již dávno přestal vůbec psát. Jeho poslední dopis byl nešťastný a vyčítavý, a nyní nevěděla Jana, kde je. Sir Robert s Lady Loo trávili většinu času mimo Anglii k vůli zdraví lady Loo, a Ogdenovy je skoro nikdy nevídaly.

Seabourne se měnil; měnil, a přece byl stále týž. Válka se ho dotkla, jak dokazoval Pamětní kříž na náměstí; ale přes světové křeče, hrozné boje v Belgii a Francii, vzdušné útoky v Londýně a bombardování na pobřeží zůstal Seabourne klidný a nikdy neztratil hlavu. Chráněn před bombami a šrapnely odlehlou polohou věděl o málo víc o válce, než co se dověděl z novin a z příchodu lístků na potraviny. Ani vpád spekulativního poválečného stavitele jej nemohl přivést z klidu. Přišel, odešel, zanechav za sebou řadu ohavných houbovitých výrůstků známých jako nové předměstí „Shingle Park“. Ale málo cizinců přišlo žít do těchto křiklavých domků; byly ihned zakoupeny místními obchodníky, kteří se přestěhovali z nepohodlných bytů nad krámy do nepohodlnějších vil za městem.

Ano, každá změna, která nastala v Seabournu, byla spíše zdánlivá než skutečná; a přece pro Janu zbývalo velmi málo, co by jí připomínalo mládí, vyjma tytéž pusté ulice, tytéž pusté krámy a tutéž jednotvárnost, kterou se nyní bála přerušit. V její ložnici byla zásuvka, kterou měla stále zamčenu, byly v ní knihy, které hltaly spolu s Alžbětou. Odložila je před osmnácti lety a od té doby neměla nikdy odvahu podívat se na ně, ale nosila klíč od této zásuvky na řetízku kolem krku; byla to jediná památka na její minulost, které dovolila vetřít se do jejího života.

Nebylo tu nikoho, s kým by se přátelili lidé jako byly Ogdenovy; paní Ogdenová odmítala spřátelit se s povýšenci. Umíněná a Routledgeová jako vždycky odmítala jejich nabídky, a Jana o ně příliš málo dbala, než aby jí odporovala. Otec Cuthbert a několik starších žen, členek kongregace, byli vlastně jedinými hosty v Leasidu. Paní Ogdenová ráda s nimi povídala o farských záležitostech, tím spíše, že otec Cuthbert, který nikdy nezapomněl, že byla jednou z jeho prvních přivrženkyň, k ní choval hlubokou vážnost, téměř úctu.

Časem začala Jana, jeho stará protivnice, oslabovat, a nyní se ujala církevní práce. Svolila přidat se k Oltářní společnosti a projevila úplné nadání k úpravě květin v tuhých mosazných vázách. Květy samy sebou jí dělaly radost, dotýkaly se toho, co zbývalo z jejího smyslu pro krásu. Někdo musil vodit paní Ogdenovou do kostela, byla příliš slabá, než aby chodila sama; tak připadl ten úkol samozřejmě Janě. Vozívala matku v lehkém proutěném křesle na kolečkách, které koupily z druhé ruky, nebo ve velmi výjimečných případech s ní jezdívala drožkou. Také se samozřejmě nyní účastnila bohoslužeb, necítíc dojetí ani opak, zůstávajíc prostě lhostejnou. Sledovala v té době nejpohodlnější cesty a většinu věcí dělala raději, než by se namáhala odporovat. Co na tom vlastně záleželo, jeden kostel byl stejně dobrý jako druhý, jak se domnívala. Nebyla docela nepoctivá ve svém vztahu k ritualismu, ani docela poctivá; to všechno bylo jen tím, že se v ní bojovné pudy mládí ubily k smrti; nyní necítila příliš mnoho silných dojmů a také po nich netoužila.

About these ads