KAPITOLA 40

1

Přišlo to. Jana bděla v posteli a uvědomovala si, že je to její poslední noc v Seabournu. Vstala a rozsvítila plyn. Její oči bloudily po známé ložnici; tady je Millyna postel – neodstranily ji po její smrti, a tady je starý bílý šatník, toaletní stolek a ošumělá lenoška, od které ulomily s Milly mosazné kolečko, když byly dětmi. Kolečko nebylo nikdy znovu připevněno. „Jak je to podobné Seabournu,“ pomyslila si, truchlivě se usmívajíc. „Kolečka se tady nikdy nespraví; nic se tu nespraví.“

Dívala se na svůj nový kufr, již zamčený a převázaný řemeny; byl to dar od matky, a její jméno „Jana Ogdenová“ bylo napsáno na víku velkými bílými písmeny. „Myslila jsem si, že to bude bezpečnější, když tam dám celé jméno,“ řekla matka.

Rolety poletovaly a plynový plamen plápolal; bylo větrno a šplouchání moře o oblásky se ozývalo, jako by plnilo celý pokoj. „Jsem šťastna!“ říkala si; „jsem docela šťastna.“

Jak statečná byla matka toho večera. Usmívala se a povídala, jako by se nechystalo nic neobvyklého, ale ah! jak hrozně unaveně vypadala, a nemocně. Onemocní? Janě jako by srdce přestalo tlouci; což kdyby se matka rozstonala docela sama v domě! Nikdy na to dříve nepomyslila, ale přirozeně bude sama každou noc, teď když poslala pryč služku. Co má dělat? Je to nebezpečné, hrozně nebezpečné pro ženu jejího stáří, spát sama v domě. Vzchopila se prudce; nu dobrá, promluví si s ní ráno a řekne jí, že si musí vzít služku. Ovšem že je to všechno nesmysl; musí si ji dopřát. Ale co zítra večer? Nemůže sehnat služku do té doby. Co na tom; patrně se nic nestane za jednu nebo dvě noci; ne, ale možná, že to potrvá týdny, než najde služku; co má dělat?

Kdyby se matka rozstonala, bude jí telegrafovat? Ano, jistě; a přece jak by mohla, když bude sama v domě? „Oh, dost, dost!“ vykřikla Jana nahlas. „Přestaň s tím vším, povídám ti!“ Měla překypující touhu běžet okamžitě do matčina pokoje a probudit ji, podívat se, jestli je živa, ale ovládla se. „Snad pláče,“ pomyslila si a zamířila ke dveřím. „Ne,“ řekla si rozhodně, „nepůjdu se na ni podívat!“

Začala také přemýšlet o Alžbětě; o jejím obličeji, když se loučily dnes dopoledne. „Ať nepřijdeš zítra pro mne pozdě,“ připomínala jí, a Alžběta odpověděla: „Nezpozdím se, Jano.“ Co to viděla v Alžbětiných očích a slyšela v jejím hlase? Jistě ne hněv, a ne přesně slzy; ale něco nového, něco skoro bázlivého, něco jako prosbu. Otřásla se. Oh, proč nemůže nikdy být pravé štěstí pro Janu Ogdenovou, nikdy skutečné vyplnění, nikdy radost, která by byla docela bez úhony. Cítila, že její nešťastná hvězda vysílá své paprsky na každého, s kým přijde do styku, každého, koho miluje; ty paprsky se dotkly Alžběty a sežehly ji. A jak velice miluje Alžbětu; dala by svůj život za to, aby ji ochránila před bolestí. Ale miluje také matku, ne docela stejně, ale hluboce, velmi hluboce. Věděla to nyní, když se chystala opustit ji; věděla to ovšem vždycky, ale nyní, když se jejich rozloučení přiblížilo na dosah, jako by se to potvrzovalo obnovenou silou. Začala uvažovat o lásce všeobecně. Láska je žárlivá na dělení; nepřipustí, aby někdo současně miloval více než jednu osobu. Vzpomněla si nejasně, že na to myslila již jednou před lety. Ale v jejím případě to nemůže být pravda, protože je miluje obě, hrozně, zoufale, a přece nemůže sloužit oběma. Ne, nemůže sloužit oběma, ale vybrala si.

Lehla si zase do postele a skryla tvář v podušce. „Oh, Alžběto,“ šeptala, „přijdu, budu ti věrná, přísahám, že budu.“

2

V Leasidu snídaly v osm hodin, neboť Janin vlak odjížděl v půl jedenácté. V deset hodin měla přijet Alžběta s drožkou. Jana nemohla nic polknout.

„Jez něco, miláčku,“ říkala paní Ogdenová něžně. Vypadala, jako by byla celou noc proplakala, oči měla červené a opuchlé, ale usmála se statečně, kdykoli viděla, že se dceřin pohled upřel jejím směrem.

Odmítala návrh, aby nespala sama. „Nesmysl,“ řekla prudce, když Jana prosila, „budu docela v pořádku; nebuď pošetilá, drahoušku.“

Ale nevypadala, jako by byla docela v pořádku, a Jana zoufale hledala ve svém mozku nějaký jiný návrh, ale nenalezla jej. Co má dělat? A za méně než dvě hodiny odjede. Objala matku kolem krku a položila jí hlavu na rameno.

„Nemohu tě takhle opustit,“ řekla zoufale.

Paní Ogdenové začaly stékat slzy. „Ale musíš mne opustit, Jano; chci, abys jela.“

Tiskly se k sobě, ztracené a zoufalé.

„Budeš mi psát, mami, hodně často?“

„Hodně často, Jano, a ty také musíš.“

„Každý den,“ slibovala Jana. „Každý den.“

Šla nahoru do svého pokoje a začala si balit ruční kufřík; proti svému zvyku ji paní Ogdenová nenásledovala. Ve čtvrt na deset sešla dolů; matky nebylo nikde vidět.

„Mami!“ volala úzkostlivě. „Kde jsi?“

„Ve svém pokoji, drahoušku,“ zazněla odpověď za zavřenými dveřmi. „Budu dole za minutu; čekej, kde jsi.“

Jana chodila po saloně. Změnil se velmi málo za všechna ta léta; tapeta byla táž, ačkoli nyní vybledlá, byly tu tytéž růžové záclony a židle, všechno ošumělé a odrážející úpadek rodinného jmění. Tyrkysově modré dlaždice před krbem jedině zůstaly lesklé a nápadné. Rytina admirála sira Williama Routledgea na ni shlížela jakoby se zájmem; uvažovala, jestli se těší nebo zlobí pro krok, který jeho potomkyně hodlá učinit; snad, protože byl mužem činu, se raduje. „Nelsonův miláček by měl alespoň obdivovat mou odvahu!“ pomyslila si truchlivě a obrátila se k němu zády. Posadila se do Nelsonovy lenošky.

Nelsonova lenoška, jak ji matka ošetřovala, jak ji stále ještě ošetřuje; ubohá maminka. Jana pohladila lenochy něžnýma rukama a opřela unaveně hlavu tam, kde prý kdysi spočinula hlava Nelsonova. „Sbohem,“ zašeptala se sevřeným hrdlem.

3

Začínala se znepokojovat pro matku, je za pět minut deset; co proboha dělá? Za pět minut přijede Alžběta s drožkou. Matka jí řekla, aby počkala v saloně, ale nemůže déle čekat, musí ji vyhledat. V tom okamžiku se dveře klidně otevřely a paní Ogdenová vešla. Byla celá v šedém; v měkké perlové šedi barvy holubičího peří. Vlasy měla pečlivě sčesány vysoko nad čelem; závodily měkkostí a leskem s šedivou barvou šatů; musila si umýt oči, protože vypadaly zase jasně a skoro mladě. Vykročila se vztaženými pažemi.

Jana vyskočila. „Mami – to jsou přece ty staré šaty, tytéž šaty, které jsi měla před lety při našem posledním výročním dni! Oh! Pamatuji se na ně tak dobře; to jsou ty šaty, ve kterých jsi vypadala jako šedá holubice, pamatuji se, že jsem si to tehdy myslila.“ Vztažené paže se ovinuly kolem ní. „Proč jsi si je dnes oblékla?“ koktala, „vypadáš v nich tak hezky!“

Paní Ogdenová ji pohladila po tváři. „Chtěla jsem, aby sis mne takhle připomínala,“ šeptala. „A, Jano, dnes je výroční den!“

Jana se zarazila. „Pravda,“ koktala. „A já zapomněla.“ Zvonek u vchodu hlasitě zazněl.

„Ať otevře posluhovačka,“ řekla paní Ogdenová. „Je tu dnes ráno.“

Slyšely, jak se domovní dveře otevřely a zavřely. „Jano!“ zazněl Alžbětin hlas z předsíně. „Jano!“

Nikdo neodpověděl, a za okamžik vešla Alžběta do pokoje. Jana s matkou stály ruku v ruce jako dvě děti.

Alžběta řekla ostře: „Jano, zmeškáme vlak, jsi připravena?“ Jana pustila ruku paní Ogdenové a vykročila; byla smrtelně bledá a oči jí horečně plály. Když promluvila, zněl její hlas suše, jako podzimní listí praskající pod nohama.

„Nepojedu, Alžběto; nemohu ji opustit.“

Alžběta vyrazila krátký neartikulovaný zvuk: „Jano!“

„Nepojedu, Alžběto; nemohu ji opustit.“

„Jano, naposledy se tě ptám: pojedeš se mnou?“

„Ne!“ řekla Jana neslyšně. „Ne, nemohu.“

Alžběta se otočila beze slova a vyšla z pokoje a z domu. Jana slyšela, jak dveře za ní zabouchly, a pak hluk kol, který slábl a slábl, jak se drožka vzdalovala.

4

Podivné dny následovaly za sebou jako přízraky. Když se ohlížela zpátky na týden, který uplynul mezi Alžbětiným odjezdem a jejím posledním dopisem, shledala Jana, že si pamatuje velmi málo z té doby nebo z dní, které následovaly. Chodila, jedla, vstávala a chodila spat v jakési tuposti, přerušované okamžiky hrozné jasnosti.

Šestého dne přišel dopis psaný známým písmem. Na papíře nebyla adresa, jenom datum, „srpen 1901“; na obálce bylo londýnské razítko.

Alžběta psala: „Jano, věděla jsem, že nikdy se mnou neodjedeš. Myslím, že jsem to věděla ve svém srdci již dávno. Ale musila jsem být pyšná a tvrdohlavá, protože jsem nechtěla přiznat až do poslední chvíle svou porážku. Měla jsem sto důvodů, které ve mně živily naději: Tvůj skvělý mozek, Tvou touhu osvobodit se od Seabournu a všeho, co s ním souvisí, sílu celého mládí v Tobě a pak lásku ke mně, kterou jsem u Tebe předpokládala. Ano, spoléhala jsem mnoho na ni, snad protože jsem ji posuzovala podle své lásky k Tobě. Vidíš, zmýlila jsem se, Tvá láska nevydržela, nebyla dost silná, aby Ti dala svobodu; nebo jsi snad byla příliš silná, aby sis ji vzala? Nevím.

Jano, nikdy se nevrátím, nemohu se vrátit. Musím pryč od Tebe, odtrhnout se od Tebe, zapomenout na Tebe. Měla jsi již příliš mnoho ze mne. Oh! až příliš mnoho! Ale nyní jsem si to vzala zpátky, všechno, všechno; protože nechci jít do nového života neúplná.

Ráda bych věděla, jestli jsi si někdy uvědomila, jaký byl můj život v Seabournu? Někdy tak nesnesitelný, že kdyby nebývalo Tebe, myslím, že bych jej byla skončila. Dlouhé, dlouhé dny se strašnou jednotvárností, třistašedesátpět dní každoročně; a pak ty dlouhé, dlouhé roky!

Vracívala jsem se večer domů z Leasidu a sedala jsem v pracovně s Ralfem a portretem strýce Johna a cítila jsem, jako by mi tuhé prsty svíraly hrdlo; jako bych se dusila pod ohavnými plyšovými záhyby záclon. Mívala jsem hroznou myšlenku, že se Seabourne stal nějak živou ztělesněnou bytostí, jejíž hroznými součástmi je Ralf a starý strýc John a plyšové záclony a zápach plísně, který stále vycházel z Ralfových knih. Pak jsem se dívala na sebe v zrcadle, když jsem ráno vstávala, a počítala jsem vrásky v obličeji jednu po druhé a uvědomovala si, že mé mládí prchá; s každým z těch třistašedesátipěti dní zbývalo trochu méně mládí, stále trochu více zůstávalo v bezzubých dásních Seabournu.

Jano, já také měla svou ctižádost. Já také chtěla jednou něco dokázat. Když jsem po prvé přijela vést Ralfovi domácnost, neměla jsem v úmyslu zůstat déle než nejvýš rok. Chtěla jsem jet do Londýna a stát se žurnalistkou, kdybych našla místo; v každém případě jsem chtěla pracovat ve skutečném světě, světě, který před dávnou dobou minul Seabourne.

Pak jsem viděla Tebe, vytáhlé dítě, samá noha a ruka. Začala jsem Tě učit, a postupně, velmi postupně jsi se stala spojencem Seabournu. Nikdy jsi to nevěděla, ale já někdy ano; pomáhala jsi Seabournu držet mne. Můj zájem o Tebe, o Tvou osobnost, Tvé neobvyklé schopnosti; radost učit Tě a později hluboká láska, kterou jsem k Tobě cítila, to všechno mne poutalo k Leasidu. I má touha vytrhnout Tě z kořenů a odvléci Tě pryč byla jen léčkou, která mne přidržovala k nenáviděnému životu. Pamatuješ se, jak jsem se v té době pokusila osvobodit se a jak se mi to nezdařilo? Byla jsi to Ty, která mne přitáhla zpět, má láska k Tobě. Ano, i mé lásky k Tobě využil Seabourne, aby si zajistil svou oběť.

Stárla jsem rok od roku a viděla jsem, jak mi unikají všechny možnosti; a často jsem se cítila starší než jsem byla, život v Seabournu mne dělal starší. Uvědomovala jsem si, že jsem jen polovinou celé bytosti, že jsou zkušenosti, které jsem nikdy neměla, naplnění, jakých ,jsem nikdy nepoznala, radosti a starosti, o kterých by mne každá ubohá posluhovačka mohla poučit. Cítila jsem, že jsem zakrnělá a utlačená, zaražená u samých kořenů, hladová po tom, co je mým rodovým právem.

Ale jak čas ubíhal, podařilo se mi přehradit proud, až obrátil svůj přirozený tok; plynul k Tobě, Jano. Tehdy rostla má touha pomoci skvělé žačce, rostla postupně v zžíravou vášeň. Stala jsem se jano-centrickou. Žila jsem pro Tebe, pro Tvou práci, Tvůj úspěch; žila jsem v Tobě, v Tvé přítomnosti, Tvé budoucnosti, která, jak jsem si říkala, bude také mou budoucností. Oh, drahoušku, jak jsem na Tebe spoléhala; a myslila jsem, že jsem položila základy tak hluboko, že je ani vlny a bouře nezničí.

Pak před pěti dny se dům zřítil; praskal mi kolem uší, omráčil mne. Věděla jsem tehdy jen, že musím uniknout ze zřícenin nebo se dát zasypat; teď vím jen, že nesmím nikdy znovu ty zříceniny spatřit.

Jano, nechci se ani tolik přiblížit k naší zřícenině, abych se Tě zeptala, co budeš dělat. Proč bych se ptala? Znám již odpověď. Musíš na mne zapomenout, jako já musím zapomenout na Tebe. Nechápu nic, zdá se mi, že všechno je krutě špatně od začátku zařízeno; ale snad přece jen je Někdo nebo Něco moudrého, jak nás nutí věřit. Ne, tak to nemyslím - nemohu tak cítit – nejsem ještě resignovaná.

V době, kdy dostaneš tento dopis, budu vdána za Lawrence Bensona. Miluji jej? Ne, ani dost málo; mám ho ráda a myslím, že jej ctím, ale je posledním tvorem na zemi, kterého bych mohla milovat. Řekla jsem mu to všechno a on si mne přece chce vzít. Odjedeme velmi brzy do Jižní Afriky, kde jeho banka otevírá filiálky. Oh Jano, a Ty budeš v Seabournu; ta nespravedlivost! Vidíš, že dosud dlím u své zříceniny, ale dostanu se z toho, o tom nepochybuj.

Nepokoušej se sejít se mnou, než odjedu, naschvál nepíši adresu, a Ralfa jsem požádala, aby ji také neříkal; a nepiš mi. Chci zapomenout. Alžběta.“