KAPITOLA 42

1

V Seabournu nebylo vlastně skoro chudiny; ale protože jistý typ nábožných lidí není šťasten, dokud nenajde nějakou nižší třídu, na kterou by mohl vylévat nevítanou dobročinnost, vymýšlely si církve všech sekt, a byly tu alespoň čtyři, samy pro sebe chudinu a pilně ji navštěvovaly. Ze všech pastorů v městečku byl otec Cuthbert nejenergičtější.

Paní Ogdenová částečně spolupracovala v tomto odvětví církevní práce. Návštěvy okresu se jí staly nutností; nalézala ohromné uspokojení a balsám na svou pýchu v podporování lidí, kteří jí to nemohli odplácet. Ale v poslední době jí špatné zdraví znemožňovalo dlouhou chůzi, takže byla omezena na to, sedět doma a vymýšlet si plány, jak by se chudší členové kongregace dali donutit k něčemu, po čem netoužili.

Vzhlédla jednoho rána vítězným pohledem od novin. „Věděla jsem, že přijde!“ poznamenala nadšeně.

„Co přijde?“ ptala se Jana.

Necítila, že by právě nyní příliš dbala toho, blíží-li se poslední soud; ale dlouhá zkušenost ji poučila, že mlčení vyvolá u matky větší výmluvnost než předstírání zájmu.

„Chřipka; věděla jsem, že přijde! Jsou již tři případy v Seabournu.“

„Nu, a co víc?“ ptala se Jana zívajíc. „Svět je beztak přelidněn; alespoň Seabourne jistě.“

„Drahoušku, nebuď necitelná, a je to plicní druh chřipky; to jistě ti Němci stále ještě rozšiřují mikroby.“

„Oh, nesmysl!“ řekla Jana podrážděně.

Paní Ogdenová přistoupila k prádelníku a začala se přehrabovat v zásuvce; konečně našla, co hledala. „Tyhle nejhorší živůtky musí ještě dnes dostat Robinsonovi,“ prohlásila. „Jejich nejstarší děvče musí hned jednu obléci; se svým sklonem k bronchitidě jistě dostane chřipku.“

Jana netrpělivě zabručela. „Ale mami, víš, že to děvče nesnese přímo na těle vlnu; říká, že ji to svědí; nebude je nikdy nosit.“

„Musí; vyhledáš její matku a řekneš jí, že jsem tě poslala; to je nesmysl, že by vlna dráždila kůži.“

„Nesouhlasím s tebou; spousta lidí je nemůže nosit. Já také ne, a ostatně Robinsonovi nepotřebují naší dobročinnosti.“

„Chudí potřebují vždycky dobročinnosti, drahoušku.“

„Ale oni nejsou chudí; jsou na tom možná lépe než my, nebo by měli být, když se uváží, co ta rodina vydělala za války.“

„Do toho mi nic není, co vydělali za války, Jano; teď jsou docela chudí; každý je, při té nezaměstnanosti.“

„Možná, jenže oni náhodou nejsou nezaměstnaní.“

„Tak jistě brzy budou,“ řekla paní Ogdenová s démonickým optimismem.

Jana vzdychla: ten úkol vnucovat se lidem, kteří ji nechtěli byl jednou z jejích životních útrap. Mnoho let odmítala chodit po okrese, ale v poslední době se to také stalo jednou z jejích povinností, které na ni vkládalo matčino stáří. Paní Ogdenová se hrozně trápila při pomyšlení, že zanedbává svou účast na této veledůležité práci, tak Jana ustoupila.

Vztáhla ruku po živůtcích. „Jak nás musí nenávidět,“ řekla zamyšleně.

Paní Ogdenová si sňala brýle. „Kdo?“

„Ti chudí chudáci.“

„Ty jsi divné děvče, Jano. Nerozumím ani polovinu z toho, co mluvíš, a myslím, že ty také ne.“

„Možná že ne!“ Janin hlas zněl poněkud ostře; přála si, aby o ní matka nemluvila jako o „děvčeti“, bylo to směšné a trapné. Někdy v ní takové a podobné malicherné roztrpčení vyvolávalo chuť křičet. „Dej mi ty blbé živůtky,“ řekla rozzlobeně a uchopila je; „odnesu je, když chceš, ale oni je vyhodí.“

Paní Ogdenová jako by ji neslyšela; v poslední době byla nahluchlá na jedno ucho a rychle objevila, že toho může využít k vlastní výhodě.

„Přines nějaký bílý chleba k čaji, drahoušku,“ volala za Janinou vzdalující se postavou.

2

Jana se loudala esplanádou na cestě k domku Robinsonových. Zlost dodávala prudkosti všem jejím pohybům; pod jejím vlivem se cítila skoro znovu mladá. Ty zbytečné pochůzky, na které byla posílána! Jako by Robinsonovi nevěděli, jak se oblékat. Nejstarší dcera, o kterou měla její matka takovou starost, nosila do kostela mnohem hezčí šaty, než jaké si Jana mohla dopřát, a v každém případě, proč by ta chuděrka měla být odsouzena k stálé vyrážce, protože paní Ogdenová potřebuje věšák, na který by zavěsila svou dobročinnost?

Kráčela s hlavou sklopenou proti větru; vypadalo to na dešť, a ona si zapomněla deštník. Kdyby se ten mrak nad ní protrhl, promokla by na kůži, a to by bylo zlé na její reumatismus. Při pomyšlení na reumatismus začala ji trochu bolet záda. Všechnu tu nepříjemnost a nebezpečí promoknutí podniká pro lidi, kteří se jí patrně vysmějí v okamžiku, kdy vyjde z jejich domu. Ty pletené živůtky jistě okamžitě dají metaři nebo hned vyhodí. Nyní začínal vichr poutat její pozornost; sílil každou minutou. Měla práci, aby si udržela klobouk na hlavě. Zlost ustoupila pocitu ubohosti a nepohodlí, tělesného nepohodlí, které plnilo celý její obzor. Zapomněla na okamžik na vztek, který měla na matku; skoro zapomněla na poslání, za kterým šla, a uvědomovala si jen, že je prudký vítr a že cítí hroznou únavu.

Konečně došla do ošklivé uličky, kde bydlila rodina Robinsonových. Vždycky měla hrůzu před tou ulicí; byla tak plná dětí. Sledovaly ji drzýma očima, jak šla mimo, a pochechtávaly se hlasitě. Zazvonila. Neměla v úmyslu zatáhnout tak prudce za zvonek, a polekala se zvonění, které následovalo. Za chvíli slyšela kroky chodbou.

„Nemusíte zbořit dům, když zvoníte, co!“ řekl zvučný hlas.

Dveře se otevřely. „Copak je to -“ začala paní Robinsonová hrozivě, když tu spatřila, kdo je to, a zarazila se.

Jana cítila, že se jí nemůže podívat do tváře. Paní Robinsonová se nutila do lstivého slavnostního výrazu.

„Nesu nějaké živůtky od maminky,“ řekla Jana spěšně, vstrčila balíček ženě do rukou a seběhla se schodů.

3

Nepršelo vůbec, a to byla velká úleva. Když šla domů s větrem v zádech, měla čas znovu si připomenout, že se zlobí. Řekne otci Cuthbertovi jednou provždy, že si musí najít někoho jiného, kdo by chodil po okrese. Nebude se vláčet po celém Seabournu a obsluhovat lidi, kteří ji nemají rádi, pomáhat otci Cuthbertovi dělat z nich ještě větší pokrytce než jsou.

Než však došla do Leasidu, převládla u ní opět lhostejnost. K čemu se hádat? Co na tom všem záleží? V tomto okamžiku záleží nejvíc na tom, že touží po šálku silného čaje a ohni, u kterého by se zahřála. Bude si musit vymyslit vhodný rozhovor s paní Robinsonovou; vše pro klid!

„Přinesla jsi bílý chléb, drahoušku?“ zazněl hlas paní Ogdenové z jídelny.

Jana se zastavila v předsíni a přitiskla si ruku na hlavu pohybem skoro tragickým. Zapomněla na chléb!

About these ads