1
Ogdenovy trávily své roční prázdniny v květnu, aby se vyhnuly vysokým cenám letní sezony. Celý měsíc před odjezdem se jich vždycky zmocňoval pocit neklidu. Spousta věcí, skutečných i neskutečných, které se musily zařídit, než mohly odjet do Lyntonu v severním Devonu, rostla rok od roku, až dospěly k rozměrům, které by mohl omluvit jen dlouhý pobyt na Kamčatce nebo Zanzibaru. Jana shledala, že jak léta ubíhají, začíná stále více podléhat matčině zmatku; dokonce sama začínala projevovat zmatek. Někdy ji toto uvědomění zarazilo. „Nikdy jsem se tolik nestarávala o maličkosti,“ myslila si. Ale shledávala skoro nemožným nestarat se. Byla často v noci vzhůru a probírala v mysli překážky, které se musí překonat, než odjedou ze Seabournu, a nakonec usínala s tíhou na mozku. Ráno se probouzela s myšlenkou, jaká to je nepříjemná věc, která visí nad domácností.
Ta krátká návštěva Lyntonu obyčejně vyvolávala mnoho starostí o šaty. Všechno vypadalo najednou obnošené, a nutnost doplnit skrovnou garderobu se připojovala k finančním obtížím prázdnin. Paní Ogdenová rozhodla, že najatý pokoj je nevhodný a drahý, a nemůže-li jít do hotelu, že raději zůstane doma. V jistém směru byla Jana vděčna za to rozhodnutí; stálé hádky s upřímnými bytnými v ní vyvolávaly hrůzu před čímkoli podobným najatému bytu. Ale vydání bylo značné, neboť hotel Bristol nebyl laciný, i když si najaly ty nejlacinější ložnice, nebo ještě hůře bydlily v malém dvojitém pokoji v zadním traktu domu. Šetřily a nuzovaly se pro ty vytoužené prázdniny po celý zbytek roku, a někdy Jana uvažovala, stojí-li lhůta tří týdnů v hotelu mimo Seabourne za starosti, které s sebou přináší; zdali, až tam konečně bude, nebude příliš unavena, než aby z toho něco měla.
Jak se blížil měsíc odjezdu, rozvíjela paní Ogdenová vždycky neobyčejnou čilost. Všechno, co se lehko mohlo rozdělit po předchozích měsících, jako by se vyskytlo teprve několik týdnů před odjezdem, a co neexistovalo, to si vymýšlela. Bylo by také bývalo přirozenější a správnější, kdyby byly věnce dopraveny na hřbitov ve výroční dny smrti jejího manžela a Milly, ale to se nikdy nestalo, a návštěva u jejich hrobů se vždycky vykonávala krátce před odjezdem do Lyntonu.
„Nemohu odjet dříve, dokud neuvidím na vlastní oči, že hrobník na všechno řádně dohlíží,“ vysvětlovala.
Čistě domnělé hejno molů bylo další příčinou starostí. Paní Ogdenová se vždycky na všechno dívala jako na biblickou metlu útrap. „Moli nám rozežerou koberce a prádlo na kusy, když si nedáme pozor,“ prorokovala. Kyselá jablka, naftalin, dokonce i pepř byl sypán po celém domě, a každý předmět, který v nejdivočejších představách by mohl pokoušet chuť molů, byl zabalen do novin a uložen týdny před odchodem z domu. Nebývalo neobvyklé, že nějaký závoj nebo plášť, který potřebovaly do Lyntonu, šel toutéž cestou, a když se to stalo, musilo se všechno zlostně prohledávat.
V té době nastával také jakýsi jarní úklid. „Nemůžeš uložit porcelán a sklo, aniž bys je umyla, Jano; když nenecháme dům čistý, budeme zaplaveny myšmi a šváby. Chci, aby bylo všechno pořádně uklizeno!“ Všechny obrazy byly zabaleny do novin, všechny židle do povlaků; záclony byly sundány, koberce svinuty, fotografie a tretky uloženy do krabic. Během toho dala často služka výpověď, takže její odchod připadal na dobu krátce po odjezdu Ogdenových na prázdniny. Když se to stalo, byl zmatek zvýšen nutností najít posluhovačku nebo alespoň někoho, kdo by dohlížel, aby byl dům pořádně uzavřen.
2
Byl to konec dubna, který si paní Ogdenová zvolila k návštěvě svých mrtvých. Ten den byl pokládán za jakousi truchlivou slavnost, plnou zasmušilého rozčilení. Jana sehnala pro sebe vhodné černé šaty a spravila matčin vdovský oblek, který si vždy oblékala na tuto pouť. Jedlo se velmi málo; bylo málo času na jídlo, a mimo to paní Ogdenová nařídila dobrovolný půst. Obyčejně nebyly věnce dodány na minutu a musilo se pro ně dojít ke květináři. Drožka se vždycky opozdila, a služka byla posílána zeptat se u drožkáře. Možná, že bude pršet, v tom případě byly gumáky, galoše a deštníky dalším nákladem. A k vyvrcholení toho všeho bylo zřejmě neslušné dát v takové době najevo netrpělivost, takže nesmírné sebeovládání se připojovalo k napětí již podrážděných nervů.
Toho dubna jako by všechno šlo špatně. Květinář svévolně zvýšil ceny a věnce měly stát o polovinu víc než v minulých letech. Paní Ogdenová pokládala jeho omluvy za rozhodně drzé; nevšimla si pozdních mrazů, neobyčejně suchého počasí nebo vůbec nějaké pohromy, kterým přičítal vysoké ceny květin. Nakonec musila ustoupit, ale ta příhoda ji velmi rozčílila, a tomu rozčilení přičítala nachlazení na prsou, které ji nyní upoutalo k lůžku, když měla navštívit hřbitov. S dětinskou tvrdohlavostí stařeny odmítala vzdát se úmyslu jet tam až v posledním okamžiku; a dokonce se napolo oblékla, než ji Jana přemluvila, aby se vrátila do postele. Ta matčina umíněnost všechno zdržovala, a kuchařka nedostala rozkazy a kanárek neměl uklizenou klec a nedostal žrát, když drožka přijela.
Pršelo prudce a Jana shledala ke své nelibosti, že věnce, celé vlhké a promoklé, byly opřeny o stěnu v předsíni. Malá mokrá skvrna se také objevila na koberci. Šla do špíže pro hadr. Jako obyčejně bylo okno otevřeno a na pražci seděla sousedovic kočka.
Mluvila podrážděně. „Kolikrát jsem vám řekla, abyste zavírala to okno, Roso? Kočka sem chodí za kanárem.“
Zavřela sama bouchnutím okno, vrátila se do předsíně a zaťukala na tapetu, ale bylo docela jasné, že mokré stopy zanechají skvrnu. S povzdechem sebrala věnce. Vlhký mech jí promočil rukavice. „Proklatě!“ zašeptala, zapomínajíc ve svém vzteku na slavnostnost okamžiku. Svlékla si rukavice, vstrčila je do kapsy, uložila věnce do drožky a nastoupila. „Kam, slečno?“ ptal se nechápavý kočí.
„Na hřbitov!“ vybuchla Jana.
Jaký je to blázen. Myslí si, že jede na kluziště nebo na přístavní hráz s velkým hřbitovním věncem v každé ruce. Hřbitov ležel kousek za Shingie Parkem, a když kodrcali starým Seabournem a ven na nehotovou silnici, vyhlédla Jana náhodou z okna. Hlavu měla těžkou a oči ji pálily. „Ohavné, docela ohavné!“ šeptala roztržitě. Zhruba omítnuté baráky se na ni vyzývavě šklebily. Měly tak tenké zdi, že lidé, kteří sledovali jejich stavbu, prohlašovali, že světlo prosvítalo mezi cihlami, než byly omítnuty. Neměly skoro žádné základy, dřevo naprosto nevyschlé a pukající již ve vlhkém mořském vzduchu. Představovaly všechno, co je nepoctivé a nezdravé, a přece ani jeden z nich nebyl prázdný.
Obyvatelé již začali zakládat přední zahrádky a některé z nich již vypadaly docela hezky s jarními květinami. Po obou stranách štěrkových pěšin vyrážely odvážně narcisy a fialy. Tklivá podívaná dojala Janino srdce; každý se tolik snažil být šťasten, udělat si pro sebe radostné místo. Lidé vzali své úspory na koupi těchto domků; za večerů pracují ve svých zahrádkách a ráno se dívají pyšně z oken na plody své práce. A při tom se ty sprosté domky šklebí škodolibým posměchem. Znají tajemství své chatrné konstrukce, chybných stěn a mělkých základů; jejich majitelé je také brzy poznají. Ale zatím se jen domky šklebí.
Náhlý strach probudil Janu ze ztrnulosti, a ona jim pohrozila pěstí, jak jela mimo. „Vy ohavné nepoctivé stvůry,“ řekla nahlas, „nenávidím vás!“
Drožka přijela ke hřbitovu a Jana vystoupila s věncem v každé ruce. Kráčela k otcovu hrobu a položila na něj věnec z palmových listů, propletený několika liliemi. Náhrobní kámen plukovníka Ogdena byl docela účinný. Jeho žena jej vybrala, než si uvědomila stav svých budoucích financí; zlomený sloup z jemné skotské žuly a záhon se žulovou obrubou. Jana se dívala pátravě na záhon. Ano, docela jak očekávala, je tu býlí mezi pomněnkami – musí si promluvit se zahradníkem. Ted’ se musí na každého dohlížet, všichni jsou tak nedbalí a nepoctiví. Zapamatovala si svou stížnost a obrátila se k sestřinu hrobu.
Millyn hrob dokazoval, že v době, kdy Zemřela, si již rodina dobře uvědomovala stav svého jmění; bílý křížek a prostý hrob označoval místo, kde skončila Milly svůj zápas. Jana opřela věnec z narcisů o patu kříže a stála tu dívajíc se na nápis.
Mildred Mary Ogdenová zemřela 25. listopadu 1900 ve věku 21 let
Jak to připadalo dávno; Milly je mrtva již dvacet let. Kdyby žila, bylo by jí nyní jedenačtyřicet. Co by dělala, kdyby nyní žila? Jistě by nestála u hrobu svého otce v Seabournu; a přece, kdož ví? Snad i ona by ztroskotala. Bylo nesnadno představit si Milly jedenačtyřicetiletou. Byla by tlustá nebo hubená? Zešedivěly by jí vlasy jako sestře? Jana prodlévala u svých představ, ale nemohla dojít k uspokojivému závěru. Snad by si Milly zachovala lépe svůj zevnějšek než ona; takový život, jaký by sestra žila, by jí mohl dobře zachovat mládí. Pokoušela se vyvolat si jasnou představu Milly, jaká byla. Hnědé oči, velmi měkké zlaté vlasy, které se přirozeně vlnily, často vzdorovitá ústa a krátký rovný nos – ne, ne docela rovný. Neměla Milly nos trochu ohrnutý? Nemají její fotografii z doby, když jí bylo jedenadvacet; to je škoda. Ale jak přesně vypadala? Jana probírala její zevnějšek část po části; připadalo jí to, jako když sestavuje hru z rozstříhaných obrázků; když je začala skládat, vždycky jí kousek chyběl. Dvacet let! to je dlouhá doba.
Vzpomínka na Milly poznenáhlu bledla, a nyní si již nebyla zcela jista jejím obličejem, nemohla si již být docela jista, jak zněl její hlas.
Odvrátila se s povzdechem od hrobu. Všechno mohlo být jiné, kdyby sestra žila; mohly si navzájem pomáhat; ale byly by to dělaly? Snad přece jen udělala Milly dobře, že zemřela mladá. Což kdyby nebyla měla úspěch ve svém povolání?
V tom případě mohly být tři v Leasidu místo dvou, a dvě už jistě stačily, aby si šly na nervy. Vzchopila se. „K čemu se vracet?“ pomyslila si. „Kdyby, kdyby, kdyby – to je všechno tak marné! Nebudu ještě ke všemu přecitlivělá.“
Nastoupila do drožky. „Domů!“ nařídila ostře.
