1
Jana se dívala do polosloženého kufru s unaveným výrazem. Jen kdyby věděla, jaké bude počasí! Má si vzít flanelový kabát a sukni? Má si vzít vůbec nějaké lehké šaty, nebo stačí, když bude mít jen teplé věci?
„Jano, nemohu najít své nové trepky. Hledala jsem všude. Kam jsi je dala?“ zazněl hlas paní Ogdenové přes chodbu.
„Počkej minutu, mami! Snažím se vymyslit si, co mám vzít s sebou; nemohu právě nyní hledat tvé trepky.“ Následovalo uražené mlčeni. Jana napřímila rozbolavělá záda a posadila se zamyšleně. V květnu může být v Lyntonu horko. Loni tam bylo velmi horko, ale to bylo uprostřed horké vlny, kdežto nyní – přece jen by si měla raději vzít svůj šedivý flanelový kostym, nezabere v kufru tolik místa. Vytáhla z kapsy kus papíru a začala probírat seznam. „Na cestu starý hnědý vlněný kostym, hnědé střevíce a punčochy a šedivý plášť.“ Který klobouk má vynechat? Snad ten starý modrý; všechno je dost dobré, je to vždycky špinavá cesta. Podívala se znovu na seznam. „Do kufru: šest párů punčoch, tři páry rukavic, čtyři živůtky, tři noční košile, modré seržové šaty, dva páry střevíců, jedny trepky.“ Počítala obleky na prstech jeden po druhém. Fialové večerní šaty jsou dost ošumělé, vzpomněla si, ale nemůže si pomoci; musí pro změnu vystačit s černou sukní a bluzami s nízkými límečky.
„Jano, nemohu sundat kufr se skříně; chtěla bych, abys mi šla pomoci.“
„Nu dobře,“ vzdychla Jana a vstala.
Balily již několik dní a přece nebylo nic hotovo; příštího rána měly vyjet v sedm hodin, aby stihly rychlík v Londýně. „Kde je kufřík na léky?“ ptala se Jana úzkostlivě.
Paní Ogdenová potřásla hlavou. „Nevím; nevyndala jsi jej? Patrně je ve skříni pod schody.“
Vytáhly kufřík ze zaprášené skrýše a začaly třídit lahvičky. „Jano, nesmíš už brát ten bromural po tom, co nám major Boyle povídal.“
„Ovšem že jej budu brát dál; je docela neškodný.“
„Je všechno, jenom ne neškodný. Major Bolye říká, že určitě ví -“
„Nestarám se ani dost málo o to, co major Boyle ví,“ přerušila Jana netrpělivě. „Je to to jediné, co mé hlavě trochu prospěje, a budu jej brát dál.“
„Přála bych si, abys to nedělala; jsem si jista, že je velmi nebezpečný.“
„Oh, maminko, dej mi pokoj; nejsem dítě, dovedu se docela dobře starat sama o sebe.“
Hašteřily se ještě chvíli o bromural, zatím co se kufřík postupně plnil k prasknutí; konečně byl zavřen, ale ne bez námahy.
„Propána, zapomněly jsme ptačí semeno!“ zvolala paní Ogdenová a vzala objemnou krabici od kakaa s umyvadla. „Co teď budeme dělat?“
„Musí se dát do kufru,“ řekla Jana pevně. „Ale co když se převrhne?“
„I však se nepřevrhne.“
„Nu nevím; mohlo by se převrhnout.“
„Tak je dej do ručního zavazadla; tam se mu nic nestane.“
„Nechápu, proč by se nevešlo do kufříku s léky; jindy se tam vždycky vešlo,“ řekla paní Ogdenová nespokojeně. „A je to Bobíkova zvláštní směs; nikde jinde ji nedostanu.“
„Bobík neumře, mami, když se bude musit živit tři týdny semenem od Hydea nebo Spratta; u hokynářů v Lyntonu je semene dost, často jsem je tam viděla.“
Ale paní Ogdenová naléhala. „Musíme pro ně najít místo v kufříku, má drahá.“
„Nebudu rozbalovat celý kufřík pro nějakého ptáka,“ řekla Jana nejistě; kdyby se naskytla nejmenší potřeba, rozbalila by k vůli Bobíkovi nejen kufřík, ale všechna zavazadla.
2
Konečně se vypravily a již byly ve vlaku do Barnstaple; kufry, balíky, klec s ptákem a všechno.
Paní Ogdenová si uspokojeně oddychla. „Nejhorší kus cesty máme za sebou,“ prohlásila. „Jen toho přesedání v Londýně se vždycky bojím.“
Jana se opřela v koutě a snažila se usnout, ale šustot v kleci po jejím boku ji probral. Naklonila se a odkryla Bobíka, který poskakoval po tyčkách a kloval ji do prstu.
„No tak, no tak, drobečku,“ šeptala něžně.
Bobík se dal do hlasitého zpěvu. „Má rád hluk vlaku,“ usmívala se paní Ogdenová a pokyvovala hlavou.
Začaly se s ptáčkem mazlit. „Bobíčku, hezký ptáčku!“ Kanárek je měl obě rád, ale Jana byla jeho miláčkem; jí udělal skoro všechno. Koupal se, když držela v rukou misku s vodou, a sušil se v jejích krátkých šedých vlasech. Občas žárlila paní Ogdenová na tyto projevy přízně. „Jsem úplnou otrokyní toho ptáka,“ stěžovala si, „a přece ke mně takhle nepřijde.“
Ale její žárlivost nikdy nepřevýšila občasné nářky, kanárek nebýval příčinou hádek; Bobík byl společným poutem, pravým článkem lásky mezi oběma.
V Barnstaplu opět přesedly a nastoupily do malého vláčku, který jede přes bažiny do Lyntonu. Slunce zapadalo za širokou mlhavou krajinu, měnilo kaluže, které tu zanechal dešť, v roztavené zlato, posílalo jasné paprsky na zemi za nakupenými mraky. Jana seděla s Bobíkovou klecí na klíně; mohla ji lehko postavit vedle sebe, bylo dost místa na sedadle, ale líbila se jí blízkost ptáka. Přála si, aby byl dost velký, aby jej mohla vyndat a přitisknout k sobě.
Zmocnil se jí velký klid, jedna z těch tajemných vln míru, která ji občas zalila. „Cítím se jako na jiném světě,“ popisovala si to. Paní Ogdenová dřímala, tak nebylo s kým mluvit; jen drobný hukot a rachot vlaku přerušoval ticho. Zavřela oči ve smyslové radosti. Ptáček si natřásal peří a zobal semínka, zatím co soumrak houstl a lampa ve voze vzplanula. Jana seděla dál v jakémsi blaženém klidu. „Všechno je, jak má být,“ myslila si zasněně, „a já vím přesně, proč to tak je, jenže pro to nenalézám slov. Někde hluboko ve svém vědomí vím, proč to všechno je.“
3
Druhého odpoledne po příjezdu seděla Jana sama v hotelové hale. Paní Ogdenová si šla lehnout; nepřekonala ještě únavu po cestě. Jana vzala líně do ruky noviny; nechtělo se jí číst zprávy, ale když již tu noviny leží, může si je prohlédnout. Dvě mladé dívky s ostříhanými vlasy v dobře ušitých kostymech přišly ze zahrady na verandu.
Jedna z nich byla v jezdeckých kalhotách. Posadily se zády k otevřenému oknu, kterým zaznívaly jejich hlasy. „Viděla jsi tu směšnou starou paní s krátkými šedými vlasy?“
„Ano, myslíš tu při obědě? Nebyla k prasknutí? Proč moiré pentličku místo pořádné kravaty?“
„A proč perlovou brož na tuhém límci?“
„Patrně je jednou z těch, kterým se říkávalo ,nové ženy`,“ řekla dívka v kalhotách s tichým smíchem. „Je to taková předchůdkyně, jakási průkopnice, kterou nechaly vzadu. Patrně je začátkem takových, jako jsem já. Proklatě, zapomněla jsem si v zahradě rukavice; pojď, musíme je najít.“ A sešly opět se schodů.
Jana odložila noviny a dívala se za nimi. Ovšem že nevěděly, že tam sedí. „Předchůdkyně, jakási průkopnice, kterou nechaly vzadu.“ Odhodila si vlasy s čela. Ano, mají pravdu, tou kdysi byla, jakousi průkopnicí, a nyní ji nechali vzadu. Viděla pravdu toho všeho kolem sebe, v ženách typu, kterým kdysi byla, kterým v jistém smyslu dosud je. Činné, inteligentní ženy, naprosto nesebevědomé ve svých kostymech, nestydící se za své ostříhané vlasy; ženy, které dělají dobře důležité věci; ženy, se kterými se počítá a bude počítat; hezké, dobře pěstěné ženy, vypadající jako dobře vychovaní mladíci. Možná, že jsou dosud v menšině, a přece se vyskytují všude; dokonce i v Seabournu je lze vidět nyní v letní sezoně. Svým způsobem pečují velmi o své šaty; střevíce, které nosí, jsou pevné, ale dobře šité, jejich límečky neposkvrněné, vázanky pečlivě volené. Ale ona, Jana Ogdenová, je předchůdkyní, která selhala, průkopnicí, kterou nechaly vzadu, prorokyní, která se polekala vlastního proroctví. Ty ostatní šly kupředu, některé z nich uvolněny válkou, jiné, které byly již svobodné, a i když není ještě svět na ně připraven, když se setkávají s kritikou a výsměchem a odporem, i když nejsou vůbec tak šťastny jak by měly být, přece jsou alespoň statečné, kdežto ona byla zbabělá, zdolaná okolnostmi. Směšná stará paní s šedými vlasy, která nosí moiré pentličku místo vázanky a broži na nepravém místě; ano, k tomu dospěla, za dvacet let.
Vyskočila a spěchala z hotelu. Na cestě do města si odepjala perlovou broži a odhodila ji do křoví. Bylo za dvacet minut šest. Přišla k obchodu, kam mířila, právě když stahovali rolety.
„Nejdu příliš pozdě?“ ptala se bez dechu.
Prodavač za pultem ji uklidnil. „Máte deset minut času, madame.“
„Tak mi ukažte nějaké tuhé límečky, nejnovější vzorek.“ Vybrala si spěšně půl tuctu. „A teď nějaké vázanky, prosím.“ Vybrala si to nejlepší, co mohla z omezené zásoby, která se jí nabízela, a odešla z obchodu s balíčkem pod paždí. Na půl cestě k hotelu se zastavila a dívala se nechápavě na své nákupy, vydala hodně přes třicet shillingů – musila se zbláznit! Šla pomalu dál se sklopenou hlavou. Průkopnice, kterou nechaly vzadu; jak je potrhlá! Průkopnice, které nechaly vzadu, s těmi se nepočítá; jsou ztraceny, naprosto ztraceny v poušti. Jak se může mládí vrátit ke stáří? To rozhodně nejde, a dohonit mládí nemůže ten, komu jsou čtyřicettři roky.
