1

Na konci přívětivé hotelové jídelny seděl velký kvetoucí muž sám u stolu. Jeho nazrzlé vlasy byly prošedivělé stejně jako jeho malé licousy. Ve velkých rukou držel jemně vinný lístek, jako by byl zvyklý na práci, která vyžaduje krajní jemnosti dotyku. Měl čelisti snad trochu příliš masivní, ústa trochu příliš vyzývavého výrazu, ale oči měl bystré a jasné a úsměv upřímný a velmi milý.

Odložil vinný lístek a rozhlédl se. Ostatní hosté ho zajímali, jako vůbec vždycky všichni lidé. Ti lidé byli jako jejich prototypy v každém anglickém hotelu, ve kterém kdy byl; všední muži s ještě všednějšími ženami, odstrašující příklady manželské ustálenosti. Všední synové s všedními otci, všední dcery s všedními matkami. Obě dívky s ostříhanými vlasy seděly spolu a ustavičně žvanily, ale i ony vypadaly všedně ve svých večerních šatech, které jim neslušely k opáleným krkům a pažím.

Ze svého výhodného místa proti dveřím mohl přehlédnout celou délku místnosti. I způsob, jakým lidé chodili, měl pro něho význam; říkával, že celou životní historii člověka lze vyčíst ze způsobu, jakým se pohybuje. Jak se díval ke vchodu, vešly dvě ženy; stará a velmi slabá dáma v bílém krajkovém čepečku, a žena středního věku s krátkými šedými vlasy, která podpírala paží svou společnici. Ve volné ruce nesla bílou vlněnou šálu a lahvičku s lékem a pod paždí věc tvaru krabice, která vypadala jako malý ohřívač na nohy. Obě ženy se usadily u stolu v okně docela blízko něho.

„Otevři okno, drahoušku,“ slyšel promluvit starou dámu; „je tu dusno.“

Mladší žena udělala, oč byla požádána, a všiml si, že je pro ni okno příliš těžké. Jedly mlčky polévku, ale vtom se stará dáma zachvěla. „Je větší zima než jsem myslila,“ řekla naříkavě. „Raději je přece jen zavřeme.“

Její společnice poslušně vstala a zavřela okno, pak podložila druhé pod nohy ten malý předmět jako krabici.

„Tak to tedy přece je ohřívač na nohy!“ pomyslil si muž s jistým zájmem.

Naklonil se trochu kupředu, aby lépe slyšel, co povídají. „Je to neslušné, že poslouchám,“ pomyslil si, „ale zajímají mne.“

„Nechceš si vzít šálu, maminko?“

„Nu snad ano. Je tu mnohem chladněji než bylo loni.“ Mladší žena okamžitě vstala, tentokrát proto, aby zahalila matčina ramena do šály.

„Propána,“ bručel muž netrpělivě, „nebude nikdy klidně sedět?“

Díval se pozorně na obě ženy. „Křehká tyranská matka,“ říkal si, „a dcera uvadlá stará panna.“ Ale jak se na ně díval, zarazilo ho něco ve vzhledu ženy s krátkými vlasy. „Je to ještě stále jemný obličej,“ pomyslil si, „ústa jsou přímo krásná. Rád bych věděl, proč – rád bych věděl, jak se to stalo. Koho jen mi připomíná?“

Žena otočila hlavu a jejich oči se setkaly; zdálo se mu, že se zarazila a podívala se upřeněji; rozhodně se otočila k matce a něco jí tiše řekla. Vteřinu nebo dvě se na něho stará dáma také zadívala.

Muž cítil, jak se mu sevřelo srdce. Něco v obličeji ženy s krátkými vlasy a něco příkrého v jejím hlase mu bylo podivně známé. V tom okamžiku byla jeho pozornost odvrácena, a když se znovu podíval, byly obličeje žen otočeny, a mluvily spolu tichými hlasy. Dojedly večeři a odešly z místnosti, zatím co on seděl tupě dál a vracel se v myšlenkách mnoho let nazpět.

2

Pak vstal a šel ke dveřím. Vyšel do haly s úmyslem podívat se do hotelového seznamu. Hala byla prázdná vyjma ženu s krátkými vlasy, která ho patrně předešla, neboť obracela stránky v knize. Přistoupil klidně a podíval se jí přes rameno. Její prst ukazoval na jeho zápis: „Sir Richard Benson, Harley Street, Londýn.“

Spatřila jej koutkem oka. „Hledala jsem vaše jméno,“ vysvětlovala prostě.

„Vidím,“ odpověděl a usmál se. „Smím si také vyhledat vaše?“

Přikývla, a on otočil stránku zpět. „Paní a slečna Ogdenová ze Seabournu,“ četl nahlas.

Dívali se chvíli na sebe mlčky, a pak: „Oh Jano!“

„Richarde!“

Stiskli si ruce a rozesmáli se, pak si znovu tiskli ruce a znovu se smáli, ale se slzami v očích.

Řekl: „Po všech těch letech, Jano, a potkat tě na takovém místě!“

„Ano, ano, je to dlouhá doba, že?“

„Je to celý život,“ odpověděl vážně.

Vyšli na verandu. „Maminka si šla lehnout,“ řekla mu. „Mohu zůstat dvacet minut.“

„Proč jen dvacet minut, Jano?“

„Protože jí musím jít předčítat, až se svlékne; trpí ještě trochu nespavosti po cestě.“

Mlčel. Pak řekl: „Prosím tě, pověz mi o tom všechno; chci slyšet všechno.“

Usmála se při těch známých slovech. „To nezabere dvacet minut; mohu to říci za méně než dvě.“

„Tak to řekni,“ nařídil jí.

„Byla jsem nakonec přece spoutána,“ řekla mu s posměšnou slavnostností, ale hlas se jí trochu třásl.

Vzal ji za ruku a něžně ji stiskl. „To vím, má drahá.“

Řekla: „Přestal jsi tak náhle psát. Proč to?“

Zaváhal. „Nu víš, po Alžbětině svatbě a tvém rozhodnutí vzdát se dalšího zápasu – pamatuješ, že jsi mi psala o svém rozhodnutí? – Nu tak potom jsem psal občas rok nebo dva, ale pak to všechno vypadalo beznadějně, a já si uvědomil, že si mne nechceš vzít, tak jsem pokládal za nejlepší nechat tě na pokoji. Měl jsem svou práci, Jano, a snažil jsem se vymazat tě ze své paměti; byla jsi rušivým živlem.“

Přikývla. Chápala, že nechtěl rozptýlení v době, kdy se připravoval na povolání, chápala dokonce, že ji opustil; jaký mohl mít zájem o tak nepodařený život, jako byl její? „A co ty, našel jsi úspěch?“ ptala se, pokračujíc ve svých myšlenkách.

Vzdychl. „Oh ano, myslím, že ano; jsem pokládán za velmi úspěšného muže.“

Napadlo jí s leknutím, že by měla něco vědět o tom velmi úspěšném muži, a že již pouhý fakt, že nic neví, dokazuje, jak dokonale odpadla od všech svých starých zájmů.

„Nezlob se, Richarde,“ řekla omluvně, „ale prosím tě, pověz mi, co děláš. Specialisoval jsi se na nervové choroby?“

Potřásl hlavou. „Ne, Jano, specialisoval jsem se na mozkové choroby; jsem chirurgem, má drahá.“

„Slavným, Richarde?“

„Oh, to nevím; myslím, že jsem velmi užitečný.“

Jeho slova v ní probudila nejasnou ozvěnu, něco se v ní slabě pohnulo; duch zašlého nadšení, vyvolaný z hrobu pouhou blízkostí toho muže, tak sálajícího sebedůvěrou a úspěchem. Pohnula se neklidně, uvědomujíc si, že jí myšlenky odbíhají. „Alžběta -“ začala, ale zarazila se, a v tom okamžiku vešel poslíček.

„Prosím, slečno, dáma v čísle dvacetčtyři prosí, abyste hned přišla, je v posteli.“

„Musím jít; dobrou noc, Richarde.“

„Počkej minutu!“ zvolal rozzlobeně. „Kdy tě zase uvidím?“ Zaváhala. „Myslím, že se dostanu na procházku zítra ráno v devět hodin; maminka vstává teprve kolem dvanácté.“

„Budu čekat tady v hale,“ řekl.

Když odešla, zapálil si doutník a vyšel do noci přemýšlet.