KAPITOLA 46

1

Příštího rána se Jana probudila s pocitem rozčilení; v okamžiku, kdy otevřela oči, věděla, že se děje něco neobyčejného. Vstala a oblékla se pečlivěji než za posledních několik let. Rozdělila si zase vlasy pěšinkou. Proč ne? Vypadaly rozhodně hezčí, když byly rozděleny. Byla nyní ráda, že si koupila ty nové límečky a vázanky. Potřebovala neuvěřitelně dlouhou dobu, aby si dobře uvázala vázanku, a to ji trochu přivedlo z rovnováhy. „Mám neobratnou ruku,“ pomyslila si, „a dovedla jsem kdysi tak dobře uvázat vázanku.“ Vzala si šedý flanelový kostym, myslíc si při tom, že nemá tak staromódní střih jako ostatní její obleky; pak si zmáčkla měkký plstěný klobouk do tvaru, jakého užívaly mladé ženy s ostříhanými vlasy, a byla potěšena výsledkem.

Matka byla vzhůru, když vešla do jejího pokoje. „Drahoušku!“ zvolala namítavým hlasem, „co se to děje s tvým kloboukem? Udělala jsi něco divného s jeho hlavou. A nelíbí se mi ten límeček a vázanka, vypadá to tak mužsky.“

Jana si nevšímala kritiky. „Jdu na procházku s Richardem, mami, vrátím se včas, abych ti pomohla ve dvanáct hodin při oblékání.“

Paní Ogdenová vypadala překvapeně. „Zůstane tu dlouho?“ vyptávala se.

„Nevím, neptala jsem se ho; ale stačí to, když se vrátím ve dvanáct, že?“

„Nu ano, myslím, že ano. Chtěla jsem sice dnes vstát trochu dříve, abych užila co nejvíce vzduchu; ale to nevadí.“ Jana zaváhala; dlouhá léta zvyku v ní bojovala, ale náhle se rozhodla.

„Vrátím se ve dvanáct, miláčku, zůstaň do té doby klidně ležet.“

2

Pospíšila si se snídaní. Richard na ni čekal v hale a přišel jí vstříc, když vycházela z jídelny.

„Ah, to je lepší,“ řekl.

Pohlédla na něho tázavě. „Co je lepší?“

„Nu, přece ty. Vypadáš dnes ráno více sobě podobná.“

„Jistě? To jsou jen šaty, večer vypadám vždycky ošklivě.“ Díval se na ni se zájmem. „To je snad pravda,“ připustil. Vyšli na silnici a vraty do městečka. Vzduch byl pln venkovské sladkosti, voněl slanou vodou a zemí a pučící zelení. „Když půjdeme stále přímo,“ řekla, „přijdeme do Skalního údolí.“

„Nestarám se, kam přijdeme, drahoušku, jen když se dostaneme na místo, kde si můžeme klidně popovídat. To víš, chci toho hodně slyšet.“

Otočila se k němu, aby si jej prohlédla. Byl tak známý a přece to byl naprostý cizinec. Jeho hlas zněl stále tak horlivě, panovačně, jak si pamatovala, a pomyslila si, že se jeho oči vůbec nezměnily. Ale jinak byl větší, kupodivu; jeho ramena, obličej, celá postava vypadala toho rána neodolatelně velká. A vypadal staře. V jasném světle viděla, že jeho obličej je hluboce rozryt vráskami a pod očima že se mu tvoří malé váčky. Ale napadlo ji, že nikdy neviděla vlídnějšího výrazu; vlídný věk nadešel Richardovi, věk plný soucítění a shovívavosti. Přešli mimo klášter chudých klaristek s bílými zdmi vykládanými plaketami Della Robbie, představujícími Neviňátka v plenkách. Richard na ně pohlédl a usmál se.

„Mám je docela rád, ty ne, Jano? Jsou jakýmsi symbolem dětství světa.“

Sledovala směr jeho pohledu, ale plakety jí nepřipadaly příliš zajímavé. Patrně postrádal její odpověď, protože se odmlčel.

Když došli do Skalního údolí, zastavil se a rozhlédl. „Neměl jsem tušení, že je v Anglii něco tak krásného,“ řekl. Přikývla. Ona si také vždycky myslila, že je to údolí rozkošné, ale svou opuštěností ji tísnilo a naplňovalo podivnou lítostí. Posadili se na široký balvan. Někde po jejich pravé straně bublalo moře na obláscích; na vysoké špici šedé skály poskakovalo a dovádělo několik bílých koz. Jana se podívala do hluboké modře oblohy prokukující mezi skalisky a pak na Richarda.

Opíral si bradu o ruce, které měl sepjaté nad holí, a všimla si tvrdé pevné linky jeho čelisti a zhrublé kůže na krku.

Vtom se na ni obrátil. „Tak co, nebudeš mi povídat?“ otázal se.

„Nemám co povídat,“ odpověděla neklidně. Zasmál se. „Což se za dvacet let nic nestalo?“

„Vůbec nic, vyjma co na mně vidíš.“

Řekl vážně: „Vidím Janu; ovšem starší a zešedivělou jako jsem já, ale přece jen Janu. Co jiného bych viděl?“

Mlčela, škubajíc nervosními prsty mech. Bylo milé od Richarda, že předstíral, jako by ho její změna nepolekala, jak se jistě stalo. Věděla pudově, že je to hodný muž, na kterého je spolehnutí, když je třeba. Ale nezajímala se o Richarda nebo o sebe, starala se velmi málo o dojem, jaký na sebe udělali.

Jedna otázka, jen jediná, jí hořela na rtech, ale ostýchavost jí nedala mluvit. Konečně sebrala odvahu.

„Jak se vede Alžbětě? Je tomu dávno, co jsem ji naposledy viděla.“

Pohlédl na ni rychle. „Ano, musí to být dávno, teď když o tom uvažuji,“ řekl, „viděl jsem ji loni, víš, když jsem byl v Kapském městě.“

Toužila vytřepat z něho odpověď, jeho hlas zněl tak mdle a neúčastně. „Je šťastna?“ ptala se.

„Šťastna? Oh, to je široká otázka, Jano. Tam ty kozy nahoře jsou patrně šťastny, alespoň k tomu mají dobrou příležitost; ale když se dostaneš k vyšším tvorům, jako jsou muži a ženy, je to něco jiného. My ubohé lidské bytosti se svým božským dědictvím, my příliš přemýšlíme; víme příliš mnoho a příliš málo, než abychom byli šťastni, myslím.“

„Ano, máš asi pravdu,“ souhlasila, ale nechtěla slyšet od Richarda psychologické problémy lidského pokolení, chtěla slyšet o Alžbětě.

Patrně uhodl její myšlenky, neboť rychle pokračoval. „Ale nestaráš se v tomto okamžiku o starosti a nesnáze lidstva, viď? Chceš se jen dovědět o Alžbětě.“

Dotkla se skoro plaše jeho rukávu. „Nudilo by tě povídat mi o ní, Richarde?“

Usmál se. „Proboha ne, ovšem že ne; jenže ona mne prosila, abych to nedělal.“

„Ona tě prosila, abys to nedělal?“

„Ano, prosila mne, abych s tebou o ní nemluvil, kdybych se někdy s tebou setkal.“

„Ale proč? Nerozumím tomu.“

„Ne, já také ne. Řekl jsem jí, že je to nesmysl, a odmítl jsem jí dát slib. Chceš vědět, je-li Alžběta šťastna. Tedy ano, myslím, že svým způsobem je. Můj bratr je tím nejoddanějším manželem a zdá se, že je do ní tak zamilován, jako byl vždycky; je jí úplně oddán a stará se o ni, a to má Alžběta ráda.“

Jana se zamračila. „Vidím, že jsi k ní stále nespravedlivý, Richarde; víš, byl jsi trochu vždycky.“

„Má drahá, nejsem nespravedlivý; žádala jsi mne, abych ti o ní povídal, a já ti říkám dojem, který jsem měl, když jsem u ní loni byl.“

„Pokračuj,“ řekla Jana.

„Nu tak, má úplně nádherné sídlo v Kapském městě. Je to bílý čtyřhranný dům, dost ošklivý, totiž zvenčí; uvnitř je plný velmi drahého, patrně starožitného nábytku, všechno přivezeno z Anglie. Mívají mnoho hostí; můj bratr neslušně zbohatl, obávám se, že mu pomohla válka. A je šlechetný, přímo marnotratný. Víš, že se stal Lawrence nedávno baronetem? Ano, a tak je teď Alžběta lady Bensonovou! To je směšné, že? Škoda, že nemají děti; Lawrence by byl rád založil rodinu, chudák stará. Zasloužil si po právu svůj titul baroneta, byl velmi užitečný vládě za války. Alžběta byla svým způsobem také velmi užitečná. Myslím, že zorganisovala více dobročinných spolků a nemocnic a kdoví čeho ještě, než kterákoli žena v Jižní Africe; slyšel jsem, že její energie a ohleduplnost byla zázračná, vlastně je jakýmsi středem společnosti v Kapském městě. Lidé k ní chodí s doporučením, a když je přijme, jsou provždy zavedeni, a když ne, upadnou v zapomenutí; víš, něco takového.“ Odmlčel se.

Jana řekla: „Tak to je Alžběta.“

Pohlédl na ni s náhlou soustrastí v očích. „Změnila se od doby, kdy jsi ji znávala, Jano.“

„Co na tom,“ přerušila ho. „Pověz mi, jak vypadá.“ Uvažoval. „Řekl bych dost klidně – ano, rozhodně klidně, ale je cítit, že to není docela správný dojem, když se jí podíváš na ústa; její ústa jsou klamná.“

„Jak klamná?“

„Oh, to nevím. Plna možností – vždycky taková byla. Je nyní dost plná: ne tlustá, víš, ale junonské postavy, dovedeš si představit, jak asi vypadá, když ztloustla. Oh! a vlasy má docela bílé, krásně stříbrné, a vždycky je překrásně oblečena. Vypadá znamenitě, ale v některých věcech je svéhlavá; na příklad nechce jet do Anglie. Nikdy nevstoupila na britskou půdu od doby, kdy se odstěhovala do Jižní Afriky, jenom jednou ji zběžně přejela „en route“ na pevninu. Když přijede do Evropy, jede do Paříže nebo do Říma nebo někam jinam do ciziny. Říká, že nenávidí Anglii. Já si vlastně myslím, že by nerada vůbec opustila Jižní Afriku, říká, že zakořenila ve velikosti všech tamních věcí. Lawrence mi povídal, že když ji znudí zábavy v Kapském městě, odjede rovnou na venek; myslí, že je to od ní originelní a hezké, že potřebuje tolik prostoru ke svému rozpětí a tolik kyslíku pro plíce. Možná, že je to tak, já nevím. Rozhodně byla ke mně hrozně milá, když jsem u nich bydlil; byl jsem tam tři měsíce, víš, odpočíval jsem tam.“

„Mluvila někdy o mě?“ ptala se Jana s dychtivostí, kterou nedovedla skrýt.

„Jen jednou; počkej. Bylo to jednou po večeři. Pamatuji se, že jsme seděli sami na terase, a ona se mne náhle zeptala, jestli jsem o tobě slyšel. Řekl jsem jí, že již léta ne, že je to částečně má vina, protože jsem přestal psát. Pak řekla: Nechci vlastně mluvit o Janě Ogdenové, ta náleží minulosti, a já náležím sem k zdejšímu životu. Přestala jsem být přecitlivělou a nenalézám nic ani zajímavého ani osudného v lidech, kteří zklamali. A chci, abys mi slíbil, že kdyby ses někdy setkal s Janou, nebudeš s ní o mně mluvit; nepovídej si s ní o mně, nemá práva o mně vědět.“ Odmlčel se. „Myslím, že to byla její slova, drahá, rozhodně to bylo tak nějak podobně.“

Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, a otočil se, aby se podíval na bledou tvář vedle sebe. „Myslím, že se jí podařilo zapomenout na své zklamání v tobě,“ řekl. „A i když se z toho docela nedostala, dovedla se velmi dobře utěšit. Není z těch žen, které pláčí dlouho nad rozlitým mlékem.“

Věděl, že je hrubý. „Ale je to nutné,“ myslil si. „Je to naprosto nutné. I když ji to probudí jen k pocitu lítosti, je to lepší než ta otupělost těla i ducha.“

Jana se dívala před sebe. Všechen výraz jako by byl smyt s jejího obličeje a očí. „Půjdeme?“ řekla náhle. „Myslím, že je již pozdě.“

Souhlasil okamžitě, a obrátili se směrem k Lyntonu; pozoroval ji tajně, jak kráčela vedle něho. Všechno jeho vědění, všechny zkušenosti byly krajně napjaty, aby vyšly vstříc potřebě, kterou u ní vycítil. Ale zatím co jeho mozek zuřivě pracoval, mluvil o jiných věcech. Povídal jí o své práci za války; operoval ve Francii a příležitostně studoval nervový otřes u vojáků a účinky hypnotického léčení na tuto nemoc. Viděl, že sotva poslouchá, ale mluvil přes to dál.

„To studium nervového otřesu by tě bylo zajímalo, Jano, byla bys tam bývala velmi prospěšná; hledali ženy tvého typu. Průměrně školené ošetřovatelky často překážely než pomáhaly, zdálo se, že nevystihly nové myšlenky.“ Zastavil se a otočil se proti ní. „Co jsi vlastně dělala za války?“ zeptal se náhle.

Vybuchla v krátký drsný smích. „Co jsem dělala? To víš, nemohla jsem opustit maminku. Chtěla jsem jet s jedním oddílem do Srbska, ale tehdy se právě rozstonala, myslím, že jen ta myšlenka jí přivodila nemoc; tak jsem vyráběla obvazy na seabournské radnici; myslím, že jsem jich vyrobila tisíce, měla jsem na hlavě ošetřovatelský čepeček; všechny jsme jej měly, vypadaly jsme v něm důležitě. Některé ženy nosily zástěry s velkými červenými kříži, bylo to velmi působivé! A klepaly jsme, to jsme dělaly stále; z radnice se stala pravá ,škola skandálu`; nad každým obvazem jsme odsoudily jednu povahu. Také jsme se hádaly, ujišťuji tě, že to bylo někdy hrozně vzrušující; celoživotní přátelství se rozváděla nad těmi našimi obvazy. To víš, byly jsme na sebe žárlivé, nemohly jsme snést pomyšlení, že jsou některé naše přítelkyně zkušenější než my, soutěž byla strašná! Ano, a já jsem dělala svou práci tak dobře, že mne musily udělat na krátkou dobu ředitelkou našeho pokoje; nosila jsem modrou šerpu přes rameno. Nikdy nezapomenu na pocit moci, který jsem měla, když jsem si po prvé přivázala tu šerpu, stala jsem se okamžitě nafoukanou a panovačnou; byl to okamžik, pro který stálo za to žít, to ti mohu říci!“

Mlčel, trpkost jejího hlasu jej nesmírně ranila.

„Sbohem,“ řekla, když došli k hotelu. „A děkuji ti, že jsi mi povídal o Alžbětě.“

About these ads