1
Richard zůstával se dne na den. Přijel do Lyntonu s úmyslem zůstat tam týden, ale nyní uplynulo již skoro čtrnáct dní, a on tu byl ještě stále.
Vymýšlel si nekonečné procházky a vyjížďky autem, výlety do všech částí kraje. Bylo mnoho takových, kterých se paní Ogdenová nemohla účastnit, a vznikala situace ne nepodobná té, která vznikla před lety pro Alžbětu. Ale nyní bojovaly odpůrkyně v pochmurném mlčení a hrály pečlivě skrytými kartami, na venek zdvořilé a přívětivé.
Richard se choval k paní Ogdenové docela uctivě, ale nikdy nedovolil Janě, aby se mu vyhnula, táhl ji s sebou pouhou silou vůle a zdržoval ji venku až do té doby, kdy si myslil, že užila dost čerstvého vzduchu a pohybu. Dařilo se mu s nemalou obratností spojovat lékařskou autoritu s péčí starého přítele, a Jana mu podléhala vzdor matčině mrzutosti.
Začínala se cítit zdravější, ale byla skleslá na duchu; Richard v ní probudil tolik, o čem doufala, že se s tím již vypořádala. Žertoval o starých dobách v Seabournu slibným bujným způsobem člověka, který očekává něco od budoucnosti. A celou tu dobu ji nesnesitelně bolelo srdce pro ty časy, časy, kdy ona a Alžběta byly mladé. Pokoušel se přinutit ji také k řeči: „Pamatuješ se na všechny ty lékařské knihy, které jsem ti posílal, Jano?“ Nebo: „To bylo tehdy, když jste se s Alžbětou rozhodly bydlit spolu, že?“ Mluvil o Alžbětě samozřejmě, a proto bylo Janě nemožné vůbec o ní mluvit. Začala být posedlá touhou opět ji spatřit, mluvit s ní a slyšet její hlas; pomyšlení na míle, které budou vždy ležet mezi nimi, se stávalo nesnesitelným. Ta žena, která ji znala od malička, která ji utvářela, milovala a pak opustila, žila znovu v jejích myšlenkách s celou starou živostí. „Zemru a neuvidím ji už,“ byla věta, která jí ustavičně zněla v mozku. „Zemru a již nikdy nespatřím Alžbětu.“
Richard pozoroval její opálené tváře a cítil se šťastnějším. Věřil, že je jeho metoda správná a hrabal se vytrvale v Janiných vzpomínkách. Byl přesvědčen, že byla velmi blízko nervovému shroucení, když se s ní sešel, a blahopřál si k tomu, co pokládal za změnu k lepšímu. Její zamlklost, když byla zmínka o Alžbětě, jej jen nabádala, aby o ní mluvil tím více. „Nemá smyslu nechávat to v podvědomí,“ myslil si. „Musím ji donutit mluvit o tom.“
Přes duševní neklid, který se jí zmocnil, nebo snad právě proto se Jana, těšila na dlouhé dny trávené na slatinách, na dlouhé vyjížďky autem po úzkých křivolakých silnicích. Richard byl výborným druhem, vždy zábavným a zaujatým, a v hovorech o starých časech bylo bolestné kouzlo. Jeho oči byly ochranné, vlídné, když se na ni díval, a jeho ruka byla silná a ochranná, když jí pomáhal do vozu a z vozu. Myslila si, jak již před dávnou dobou, jakým by byl rozkošným bratrem.
Někdy jí povídal o své práci, zacházeje do technických podrobností, jako by ona byla také lékařem. Když mluvil o případu, který jej zvlášť zajímal, mával rukama jako Richard před dvaceti lety.
„Jak málo jsi se změnil,“ řekla mu jednou.
Odpověděl: „Žádný z nás se vlastně nemění, Jano, jen na povrchu.“
„Já jsem se změnila, Richarde; celá jsem se změnila.“
„Oh ne, nezměnila; jsi celá, jak jsi bývala, jenže jsi něco ze sebe odstranila s dohledu.“
Uvažovala, zdali má pravdu. Je to možné, že to všechno, co tvořilo kdysi Janu Ogdenovou, se dosud někde v ní skrývá? Zachvěla se. „Nechci se vrátit!“ řekla horečně. „Oh Richarde, nechci se nikdy vrátit!“
„Ne vrátit se, ale jít kupředu,“ opravil ji. „Jen jít vpřed celou svou osobností.“
2
Doba, kterou si mohl Richard popřát na oddech od práce, končila, nastal jeho poslední den v Lyntonu. „Pojďme dnes odpoledne do Watersmeetu, Jano,“ navrhl. „Je takový krásný den.“
„Nemohu opustit maminku,“ řekla nejistě. „Není jí docela dobře.“
„Oh, je jí docela dobře, drahoušku; byl jsem se na ni podívat, je jen trochu unavená. Ostatně ve svém věku může někdy cítit únavu.“
Jana povolovala. „Tak dobře, počkej minutu, půjdu se s ní rozloučit.“
Sešli s příkrého kopce a přes most na druhou stranu řeky. Voda plynula hlučným proudem mezi skalami a balvany. „Oh, jak miluji ten hluk!“ zvolal. „Je to život, celý život!“ Podívala se na jeho vrásčitý a stárnoucí obličej a podivila se jeho nadšení. Byl ho dosud tak pln, i velké sebejistoty, kterou nic nemohlo nikdy zlomit. Kráčeli po úzké pěšině pod svěží jarní zelení stále podle řeky, kterou měl Richard tak rád. Vzal ji za ruku a držel ji a ona neodporovala; cítila velkou vděčnost k tomu příteli, který přišel ze světa a našel ji. Pak pocítila únavu, bylo horko tam u řeky.
Všiml si, že vláčí nohy: „Odpočiňme si, drahá, šli jsme příliš daleko.“
Posadili se pod stromy a dlouho žádný z nich nepromluvil. On první přerušil mlčení „Jano, chceš si mne vzít?“ zeptal se náhle.
Byla to táž známá věta, kterou slýchala tak často dříve, a nechtělo se jí věřit, že jsou lidmi středního věku místo hocha a dívky před dvaceti lety, ale v příštím okamžiku zrudla rozhořčením.
„Je tenhle žert vkusný, Richarde?“
Díval se na ni překvapeně. „Žert? Ale já to myslím doopravdy!“ koktal.
Vyskočila, a on za ní. „Richarde, zbláznil jsi se docela?“
„Nebyl jsem nikdy v životě více při smyslech; ptám se tě: chceš si mne vzít?“
Dívala se na něho nechápavě, ale něco ve výrazu jeho očí jí říkalo, že to myslí vážně. „Oh, Richarde,“ řekla se zajíknutím v hlase. „Nemohu! Víš, že jsem nikdy nemohla!“
Řekl: „Jano, kdybych nebyl tak směšně zestárlý, poklekl bych tady do trávy a prosil bych tě, aby sis mne vzala. Toužím po tobě víc než po čemkoli na světě.“
Řekla: „Dopouštíš se nějakého hrozného omylu. Na mně není nic, po čem by bylo možno toužit; jsem prázdná jako slupka.“
„To není pravda, Jano,“ namítal. „Jsi jediná žena, o kterou jsem kdy stál. Chci tě mít ve svém životě, ve svém domově; chci tvé přátelství, tvou pomoc při práci.“
„Při práci?“ ptala se s upřímným překvapením.
„Ano, při práci, proč ne? Nezajímalo by tě pomáhat mi někdy v laboratoři? Rád dělám někdy pokusy, víš, Jano, a kdybys jen chtěla jít se mnou, mohli bychom spolu pracovat. Oh, bylo by to všechno tak docela krásné! Právě to, co jsem pro nás chtěl před lety. Nemyslíš, že by sis mne mohla vzít, Jano?“
Položila mu pevnou ruku na rameno. „Poslyš,“ řekla mírně. „Pokusím se ti to vysvětlit. Žena, na kterou myslíš, není vůbec Jana Ogdenová; je to čistě vymyšlená osoba, kterou sis vytvořil ve vlastním mozku. Janě Ogdenové jsou čtyřicet tři roky, a je stará na svůj věk; je stará tělem, její pleť je stará, a brzy bude mít bílé vlasy. Její duch uvadl již před lety; nedovede chápat velké věci, jako kdysi; scvrkl se a zmalicherněl a snadno se unaví. Dej mu trochu vážné práce, a on okamžitě ochabne, nemá v sobě již vzpruhy.
Její tělo je složeno z drobných bolestí; skutečných nebo představovaných, to je totéž. Chodí spat s pocitem vyčerpanosti a vstává ještě unavenější, takže každá malichernost ji stačí podráždit. Přehání drobné starosti a dělá hory z krtčin. Její nervy jsou nespolehlivé, a zabývá se příliš svým zdravím. Když si vzpomene, jaká bývala, snaží se na to zapomenout, protože se bojí; před dávnou dobou byla zbabělá a zůstala taková až dodnes, jenže nyní je krotce zbabělá a poddává se bez boje.
S tebou je to jiné, Richarde, ty máš právo oženit se. Chceš se oženit, protože máš úspěch a protože v tvém věku se muž usazuje. Ale nepomyslil jsi na to, že patrně budeš chtít děti, syna? Myslíš, že žena, kterou jsem ti popsala, by byla žádoucí matkou, i kdyby vůbec mohla mít dítě? Chtěl bys utvořit potomstvo z nezdravého starého těla, dát světu děti od ženy, která je naprosto neschopna porodit je, která tě nikdy nemilovala a nikdy by nemohla?“
Skryl si obličej ve dlaních. „Neříkej to, nesnesu to, Jano!“
„Ale je to pravda a ty to víš,“ pokračovala klidně. „Nemůžeš mne již zachránit, Richarde; nezbylo ve mně nic, co by se dalo zachránit.“
„Oh Jano!“ řekl zoufale. „Nemůže to být tak zlé! Dej mi možnost; může-li tě někdo zachránit, jsem to já.“
Odvrátila od něho tvář. „Ne!“ řekla. „Jen jeden člověk mne mohl zachránit, a toho jsem nechala odejít, dokud jsem ještě byla mladá.“
„Myslíš Alžbětu?“ zeptal se ostře.
Přikývla. „Ano, ta mne mohla zachránit, ale já ji nechala odejít.“
„Bože!“ zvolal skoro zlostně. „Měl bych na ni být žárlivý; myslím, že jsem na ni žárlivý! Ale proč, oh proč, když jsi o ni tolik stála, proč jsi se nerozhodla odjet s ní do Londýna? Proč jsi i tady podlehla? Snesl bych všechno lépe než vidět tě, jaká jsi.“
Mlčela. Pak řekla: „Byla tu maminka, Richarde. Milovala jsem ji také, a ona mne potřebovala; nebyla by se obešla beze mne.“
Obličej mu zbledl vášní; třásl zaťatými pěstmi ve vzduchu. „Jak dlouho to ještě bude trvat,“ křičel, „tohle vykořisťování silných slabými, mladých starými; ta ohavná nepřirozená nespravedlnost, kterou je vidět všude kolem, ta neuvěřitelná špatnost, kterou tradice posvěcuje? Byla jsi taková skvělá. Jak jsi byla báječná! Měla jsi v sobě všechno, čeho je potřebí abys uchopila život do dlaní, a měla jsi právo na život, na vlastní život; každý je má. Mohla jsi být skvělou ženou, ženou, která by mnoho znamenala, a čím jsi nyní? Nesnesu ani pomyšlení na to!
Jsi-li složena z drobných bolestí, jak říkáš, je-li tvůj nádherný mozek vyschlý, a ty se cítíš prázdnou a nenaplněnou, čí je to vina? Ne tvoje, která jsi měla příliš mnoho citu, než aby ses zachránila. Povídám ti, Jano, je to hřích té stařeny tam v Lyntonu; toho mírného, stále churavého, krutě vlídného stvoření, které si vzalo všechno a nedalo nic a vyssávalo tě rok od roku. Je jako chobotnice, která tě vyssála. Snažila jsi se vyprostit, málem se ti to podařilo, ale jakmile jsi se vypletla z jednoho chapadla, vymrštilo se druhé a přissálo se na tebe.
Proboha! Jak je to všechno jasné! Ve tvé rodině to začal tvůj otec tím, že nejdříve vykořisťoval ji a ona se v jakési hrozné pomstě obrátila a vykořisťovala tebe. Milly unikla, ale jen načas; nakonec se vrátila domů; pak ona také vykořisťovala. Zmocnila se tě svou tělesnou slabostí a pak tu byly proti tobě dvě! Dvě? Vždyť celý svět je jich plný! Každý Seabourne má své hejno chobotnic; prospívají a tloustnou v takových místech. Podívej se na Ralfa Rodneye! Věřím, že byl výborný v koleji, ale strýc John ho pozřel, a víš jaký Ralf byl, když zemřel. Podívej se na Alžbětu; myslíš, že je opravdu štastna? Tak ti tedy teď povím, co jsem před tebou onehdy zatajil. Alžběta se osvobodila, ale ne dosti brzy; nedovedla si nikdy nahraditi krev, kterou ztratila za všechna ta léta v Seabournu. Zbylo jí právě tolik životnosti, aby si nějak slátala život a přesvědčila mého bratra, že je s ní všechno v pořádku. Ale mne nemohla oklamat, a věděla to; viděl jsem v ní bolest pro to, čím mohla být. Alžběta se zachytila trámu; to udělala, a jen taktak se jí podařilo zachránit se před utonutím. Je bohatá a oblíbená a stárne důstojně, ale není a již nikdy nemůže být ženou, o jaké kdysi snila. Zabila svůj sen čilostí a necitelností, a což je její skutečné bytosti docela nepodobné, zájmem o všechny věci, kterým se v duši posmívá. A to jí udělal život s Ralfem v Seabournu. Ten život a také ty, Jano. Vlastně bych měl Alžbětu nenávidět, ale vím, že i když se odtrhla, bylo tu jedno chapadlo houževnatější než ostatní; bylo na ni přissáto, dokud je neodsekla; a to jsi byla ty, která jsi se snažila podvědomě udělat z ní oběť svých vlastních poměrů.
Jano, povídám ti, že je to nakažlivé; je to nemoc, která nakazí lidi jednoho po druhém. I tebe, která jsi byla nejušlechtilejším tvorem, jakého jsem kdy poznal; nemoc tě málem zasáhla bezděky. Kdyby se nebyla dostala Alžběta pryč, kdyby byla zůstala v Seabournu k vůli tobě, pak bys byla bývala jednou z nich. Díky bohu, že odešla! Je strašné vědomí, že si ta nemoc vybrala za oběť ženu, kterou miluji, ale bylo by mi milejší, kdybys byla obětí, než kdyby ses stala takovou jako ty ostatní, tvorem, který vykořisťuje nejjemnější pudy jiných a vyssává z nich i duši.“ Jeho hlas se náhle zlomil, a on spustil paže podél boků. „A teď vím, že jsem tě miloval celá ta léta,“ řekl. „Jen jsem tě miloval a miloval.“
Stála beze slova před jeho hněvem a zoufalstvím, neschopna hájit sebe nebo svou matku, uvědomujíc si, že promluvil trpkou a krutou pravdu.
Konečně řekla : „Nebuď tak přísný na maminku, Richarde; je nyní velmi stará.“
„Vím,“ odpověděl sklesle; „vím, že je velmi stará; snad jsem byl příliš prudký. Jestli ano, musíš mi odpustit.“
„Ne,“ řekla. „Měl jsi pravdu ve všem, jenom že člověk nemůže vždycky ničit lidi jen proto, že má právo na své straně.“
Pohladil jí ruku silnými tvrdými prsty. „Nemůžeš si mne vzít?“ opakoval tvrdohlavě.
Odpověděla: „Nevezmu si nikdy nikoho. Nejsem ženou, která by se mohla vdávat. Nebyla jsem nikdy v životě zamilovaná do muže; ale myslím, že kdybych byla jiná, Richarde, že bych se chtěla stát tvou ženou.“
3
Příštího rána odjel Richard Benson z Lyntonu, a během několika dní se Ogdenovy vrátily do Leasidu.
„Myslím, že už nepojedeme do Lyntonu,“ řekla paní Ogdenová rozmrzele. „Neprospělo mi to letos vůbec.“
Jana souhlasila; cítila, že nechce již nikdy spatřit místo, ve kterém bylo probuzeno tolik nevítaných vzpomínek. Seděla a dívala se z okna, jak se vlak blížil Seabournu, a přála si, aby nebyl Richard nikdy zkřížil její cestu; nechtěla nic jiného, než aby ji všichni nechali na pokoji. Bála se vzpomínání a on ji donutil vzpomínat; měla strach před neštěstím a on ji udělal nešťastnou.
Jak se jí míhala před očima známá krajina část po části, vynořovaly se jí v mysli drobné zapomenuté příhody z mládí v rytmu drkotání a supění vlaku. Představovala si nádraží v Seabournu, jaké bývalo, než bylo rozšířeno, a záhony a mušle, kterým se kdysi Milly posmívala. Na malém peronu stála skupinka přízraků: zrzavý nosič, který kulhal a vždycky jí říkal slečno Hogdenová. Odešel před deseti lety, nevěděla kam. Richard, pihovatý a nemotorný, připomínající nějaké veselé štěně; byl tehdy dost nehezký. Milly, drobná a křehká, s žlutými kučerami vždycky poletujícími, a Alžběta, štíhlá jako modřín, velmi napřímená a čistá a klidná, přehlížející bystrýma očima přijíždějící vlak, aby našla Janin obličej v okně. A pak ona sama, Jana Ogdenová, černovlasá, šedooká, mladá; s tělem ohebným a statným a duší, která dovedla uchopit a držet. Nakláněla se daleko z vozu a mávala rukou bez rukavičky. „Tady jsem!“ A pak setkání; pevný stisk ruky, plný přátelství, úcty a lásky; pocit Alžbětina pečetního chladného prstenu proti jejím prstům, a příjemné teplo její dlaně, když se přitiskla k její. Přízraky, samé přízraky; přízraky živých a mrtvých. Oční víčka ji pálila a svědila; zlostně si setřela slzy. Přízraky, samé přízraky, všechny z nich mrtvé, alespoň pro ni; a ona, jak docela mrtvá je ona sama !
