1
Té zimy se vyplnilo proroctví paní Ogdenové, a chřipka zaplavila Seabourne s nečekanou prudkostí. Paní Ogdenová byla její skoro první obětí. Byla opravdu velmi nemocna. Jana k ní byla docela upoutána, neboť lékař ji varoval, že stav matčin může být nějakou dobu kritický. „Bojím se o srdce,“ řekl.
Ku podivu snášela stará dáma těžko svou nemoc. Ona, která po tolik let živila nejlehčí příznaky, nyní když konečně byla opravdu nemocná, projevovala vzpurného ducha mladého atleta, zbaveného své normální činnosti, a Janin úkol ošetřovat ji byl denně namáhavější. Umdlévala pod nepřetržitou námahou, s jakou se snažila uklidnit vzpírající se nemocnou, pro kterou mohlo být každé rozčilení nebezpečným. Všechny domácí starosti se musily před matkou skrývat: neuvěřitelně nesnadné, když byl dům tak špatně stavěn jako Leaside. Domovní dveře se nemohly otevřít, aniž by to paní Ogdenová slyšela a vyptávala se na příčinu, a velmi málo se mohlo odehrávat v kuchyni, o čem by se nějak nedověděla.
V tom nejnevhodnějším okamžiku dostala i Jana chřipku, ale případ vypadal tak mírně, že odmítla lehnout si. Následky přechození byly zhoubné, a Jana zeslábla tak, že jí bylo stále do pláče. Žíly v nohou ji začaly vážně trápit; nemohla již chodit do schodů a se schodů bez bolesti. To ji poděsilo, a v pokorné náladě se poradila s lékařem. Prohlédl jí žíly a se vší lehkomyslnou nedůsledností svého zaměstnání předepsal dlouhé a stálé období odpočinku. Jana musila ležet dvě hodiny po obědě a znovu po večeři; musila se vyhýbat schodům, a ke všemu nesměla nikdy stát.
Jedním z nejnaléhavějších problémů bylo trávení paní Ogdenové; bylo vždy nepravidelné, a nyní se projevovalo různými žaludečními poruchami, přivoděnými chřipkou. Bylo toho tak málo, co mohla beztrestně jíst, že se nakupování stávalo stále obtížnějším, tím spíše, že po prvé v životě projevila velký zájem o jídlo. Když jí služka připravila Benger, odmítla jej pít, stěžujíc si na jeho hustotu a nazývajíc jej „lepidlem na plakáty“. Nakonec musila Jana sama připravovat všechno, co matka jedla.
Měla systematicky rozdělený čas a vedla si drobné záznamy. „Sekané kuře v 1 hod., lék ve 3 hod., horké mléko a piškoty v 5 hod., Benger v 9 hod.“ Její dny byly rozděleny v praní a oblékání, v krmení, svlékání a obsluhování nemocné.
V té době četla v novinách oznámení o zasnoubení Richarda Bensona, a za několik dní viděla jeho fotografii s příští nevěstou v „Bystanderu“. Dívka, kterou si Richard bral, byla sotva víc než dítě; hezké stvoření s velkýma očima a spoustou měkkých vlasů a bezvýznamným úsměvem, jaký mládež vykouzluje před aparátem módního fotografa. Jana se dívala udiveně na fotografii a pak na svůj vlastní odraz v zrcadle. Richard nečekal dlouho na to, aby si našel družku po svém posledním nabídnutí v Lyntonu. Bylo pro něho tak příznačné, že čekal dvacet let a pak že se rozhodl za několik měsíců. Necítila ani hněv ani záchvěv uražené ješitnosti; byla ráda, že se žení, její smysl pro spravedlnost jí říkal, že je to vhodné a správné. Tím jeho sňatkem bude přetrženo poslední pouto s jejím vlastním minulým životem, a ona byla spokojena, že tomu tak je.
Uvažovala, má-li mu napsat a blahopřát, ale rozhodla se, že to raději neudělá. Pud jí říkal, že i on možná chce smazat minulost, a že i její pokorný přátelský dopis by přišel jako nevítaná připomínka. Myslila na něho mnoho, rozbírajíc své vlastní pocity, ale třebaže poznala, že jsou její vzpomínky vlídné, dokonce něžné, nemohla v nich objevit ani nejmenší stín lítosti. Richard byl výborný člověk, úspěšný muž; vyhrál tam, kde ostatní prohráli; ale pro ni to byl jen Richard, jako byl vždycky.
Podivila se malému zájmu, který paní Ogdenová při té příležitosti projevila. Očekávala, že se alespoň týden nebude o ničem jiném mluvit, a připravila se na značnou dávku posměchu; ale matka sotva mluvila o zasnoubení, jen poznamenala něco o neshodě věku mezi nevěstou a ženichem. Jana byla překvapena, ale nepřičítala tomu mnoho důležitosti, až teprve když se to opakovalo u jiných věcí. Začínala si uvědomovat, že se s matkou děje změna, že již není tak podrážděná, tak náročná, že se již tak nezajímá o to, co se děje kolem ní, a jak týdny ubíhaly, byla zmatena objevem, že domácí starosti, které by ještě nedávno skoro nesnesitelně paní Ogdenovou rozčilovaly, nevyvolávají nyní ani úzkosti, ba ani mnoho zvědavosti.
Sedávala nečinně celé hodiny s rukama v klíně; zdálo se, že konečně se vzdává svého života plného omezené činnosti. Jana si myslila, že to je jen přirozený následek stáří, působící na matčin mozek, když již dlouho působil na tělo. V mnohém ohledu jí bylo toto nové období úlevou, neboť uvolňovalo napětí, které ji již skorem přemáhalo.
Kanárek se spřátelil se stařenou, kloval ji do ramene a bral si potravu z jejích úst. Ty projevy Bobíkovy úcty těšily paní Ogdenovou; zdál se být nyní jediným tvorem, který v ní mohl probudit zájem; hrála si s ním šťastně, zatím co mu Jana čistila klec, a v noci jej chtěla mít na židli u postele tak, aby jej mohla ráno odkrýt.
Dny se na Leasidu velmi uklidnily. Jana málokdy vyšla před domovní dveře, vyjma když šla nakupovat; při chůzi ji bolely nohy, a ostatně nechtěla na dlouho opouštět matku. Otec Cuthbert přicházel a odcházel, jako minulá léta, ale nyní neprojevovala paní Ogdenová radost z jeho návštěv. Když byl u ní, poslouchala klidně, co povídal, nebo se tak alespoň zdálo, ale když odešel, nerozpovídala se již o něm s Janou, jen tu seděla se založenýma rukama a zdálo se, že na něho zapomněla.
Přišel účet od lékaře; byl velmi vysoký, a bylo pravděpodobné, že se ještě zvýší. Jana cítila, že se část musí zaplatit hned, prodala tedy indické stříbro. Major Boyle, který rád podnikl tento pokořující úkol, je odvezl k londýnské firmě a potřásal truchlivě hlavou nad malou částkou, kterou představovalo.
„Minul se povoláním,“ pomyslila si Jana zlostně, „měl být pohřebním zřízencem.“
Obávala se okamžiku, kdy matka bude postrádat stříbro s police a začne se vyptávat: ale uplynuly tři dny, než si paní Ogdenová všimla prázdného místa. Když se to stalo a Jana jí řekla pravdu, jen vzdychla a pomalu přikývla. „Nu dobrá!“ bylo vše, co řekla.
Prodej stříbra nestačil na zaplacení účtů, které se hromadily. Všechno stálo v té době tolik, i prosté nezbytnosti, a když se k tomu přidaly všechny zvláštní výdaje za jídlo a topivo, které vyžadovalo matčino zdraví, uvědomila si Jana, že žijí nad své hubené poměry. Uvažovala o výhodnosti propustit služku, jak již matka jednou udělala; ale při pomyšlení na všechno, co by to znamenalo, ztratila docela odvahu. Služčin plat byl alespoň dvojnásobný proti předválečnému, a vyžadovala tři pokrmy denně; ale byla to příjemná a ochotná osoba v domě, a Jana se rozhodla, že musí zůstat.
Zmocnila se jí jakási bezohlednost; vypadalo to tak zbytečné, snažit se vystačit se sníženými dividendami a zvýšenými poplatky, a pak byla tak strašně unavena. Její únava se stala skoro tělesnou bolestí, zahalovala ji celou a bránila jí ve spánku. Dělala nejprostší věci s pocitem nechuti, vláčela za sebou své tělo jako mrtvolu, ke které byla připoutána. Není-li dost peněz na nezbytné nutnosti, pak musí prodat něco kapitálu. Obávala se odporu matčina, ale rozhodla se, že nastala doba, kdy zoufalé nesnáze vyžadují zoufalé odpomoci, a tak uhodila bez přípravy do živého.
„Mami, máme spoustu účtů a nemůžeme si již více přebrat v bance.“
Paní Ogdenová vzhlédla kalnýma hnědýma očima. „Opravdu, drahoušku?“ řekla lhostejně.
„Ano, lékařův účet nás nejvíce zatěžuje, a pak jsou tu ještě jiné, ale ten jeho je nejhorší.“
„To je možné,“ vzdychla paní Ogdenová.
„Poslyš, mami, bojím se, že musíme prodat něco z Millynina a mého kapitálu; víš, ne mnoho, ale tolik, abychom vyrovnaly dluhy. Snad až bude všechno později lacinější, to budeme moci zase vrátit.“
„Má pense s těmi druhými penězi vždycky stačila; proč myslíš, že ted’ nestačí?“
Jana netrpělivě vzdychla. „Protože má poloviční cenu než dříve. Zapomněla jsi na válku?“
„Ne, ta hrozná válka! Ale přece jen – prodat kapitál není to moc zlé, Jano?“
„Možná že je, ale musíme to udělat; snad bude napřesrok všechno lehčí.“
Paní Ogdenová dále neodporovala, a kapitál byl prodán. Jako indické stříbro vynesl mnohem méně než Jana čekala. Ale třeba byly výsledky oběti ubohé, když byly úpisy vyměněny v peníze, cítila Jana, že suma, kterou uložila v bance, představuje chvilkovou úlevu jejímu unavenému mozku. Odmítala přemýšlet o budoucnosti.
2
V červnu zemřela paní Ogdenová klidně ve spánku. Jana ji našla mrtvou jednoho rána, když ji přišla jako obvykle navštívit. Stála a dívala se nechápavě na bledou klidnou tvář na podušce; tvář, která jako by náležela mnohem mladší ženě. Odvrátila se a stáhla tiše roletu, pak šla dolů vyhledat služku. Velké ticho zahalovalo dům, a podivný pocit úcty, který doprovází smrt, se tam vkradl za noci a nyní ležel na všem. Jana otevřela dveře do kuchyně; tady alespoň zůstalo něco ze staré důvěrnosti. Slunce proudilo oknem bez záclon a syčivý zvuk vycházel od kamen, kde služka smažila klobásy.
Jana řekla: „Jděte hned pro lékaře, prosím vás! Maminka v noci zemřela.“
Děvče upustilo vidličku do pánve a otočilo se s polekanýma očima. „Propána!“ vyhrkla a začala fňukat.
Ale Jana po prvé v životě omdlela.
