KAPITOLA 49

1

Jana seděla sama v saloně bez nábytku. Kolem dokola ležely trosky a naplaveniny let. Zásuvky matčina psacího stolu byly otevřeny a rozházeny; neuvěřitelná spousta vybledlých dopisů, starých účtů, výstřižků ze starých časopisů a drobných tajných pokladů bezpečně uložených a zapomenutých.

Na podlaze obličejem ke stěně stála rytina admirála sira Williama Routledgea s tlustou vrstvou prachu na rubu.

„A to jsme měly letos v dubnu velký úklid,“ pomyslila si Jana nesouvisle.

Admirálův kabát a jiné památky ležely na hromádce na Nelsonově židlí, připraveny pro tetu Annu, aby si je odnesla. Ubohá všední tragedie holých stěn obklopovala Janu se všech čtyř stran; vybledlé tapety, ohnuté hřebíky, špinavé čmouhy, kde visely obrazy. I záclony byly pryč a nezakrývaly již otlučený a zažloutlý nátěr okenních rámů a pražců.

V celém Leasidu se dělo totéž. Nahoře v ložnicích stály polosbalené kufry, kuchyně byla přeplněna dřevěnými bednami. Známá vůně nábytkového skladiště visela ve vzduchu a převládala vše, vycházejíc z beden se zaprášenou slamou a z pytlových pokrývek, které byly poházeny po chodbách.

Zablácené boty zanechaly stopy na linoleu v předsíni, a koule na plynovém hořáku u domovních dveří byla rozbita nepozorně odnášenou bednou.

Jana se dívala na památky po admirálu siru Williamovi a uvažovala, jak je teta Anna sbalí; vejdou se jí všechny do kufru? Rytina bude jistě příliš velká; bude ji chtít vzít s sebou do vlaku? Vstala a dotkla se rukávu vyrudlého starého kabátu a shledala k svému překvapení, že ji na ruku ukápla slza. Proč pláče? Jistě ne proto, že se musí rozloučit s těmi směšnými věcmi! Tak proč tedy pláče? Nevěděla.

Snad ji dům nakazil svým smutkem, i Leaside může být schopen smutku. Ten chudý domek je znal tak dlouho; znal jejich hádky, jejich smíry, jejich touhy, jejich zklamání. Znal jejího otce, její matku, její sestru i ji, a kdysi dávno znal Alžbětu. A nyní zbývá jen Jana, a i ta odchází, musí odejít. Brzy bude skoro všechno odneseno a prodáno; to bylo vyjednáno, teta Anna to navrhla.

„Musíme si nechat jen to, na čem má rodina zájem,“ řekla pevně, a Jana souhlasila vzhledem k dluhům.

Snad ten domek truchlí nad změnou pořádku, truchlí pro rodinu, které tak dlouho poskytoval přístřeší, pro ošklivý nábytek, se kterým se loučí. Židle a stoly, nyní všechny v nepořádku, jako by se na Janu dívaly vyčítavě. Přece jen ty věci sloužily věrně mnoho let; uvědomovala si pocit lítosti, jak se na ně dívala. „Doufám, že najdou dobrý domov a že s nimi bude budoucí majitel dobře zacházet,“ pomyslila si.

Biskup z Blumfieldu se ženou přijeli do Seabournu na pohřeb a bydlili nyní skoro již tři týdny v novém hotelu. Biskup byl neuvěřitelně stár; jeho pleť dostala žlutý nádech jako starý netsuké ze slonoviny. Teta Anna nesouhlasila, aby podnikl tak dlouhou cestu, ale on trval na tom, že pojede; býval v té době často svéhlavý. Teta Anna snášela svůj věk statečně. Vysoká majestátní stará dáma s ostrýma očima a napřímenými zády čelila světu. Sestřina smrt byla pro ni ranou, ale nezmírnila pohrdání, s jakým se nyní dívala na své spolubližní. Mary Ogdenová byla v jejích očích vždycky trochu opovrženíhodná, a proč o ní smýšlet lépe jen proto, že zemřela? Ale smysl pro povinnost ji zdržel v Seabournu tři týdny. Přece jen je Jana z Routledgeů, alespoň na půl, a její budoucnost musí být nějak zabezpečena.

Jana pohlédla na hodinky v zápěstí, bylo skoro půl deváté. Teta Anna ohlásila, že povečeří v sedm a přijde pak na dlouhou rozmluvu. Jana se dohadovala, o čem ta rozmluva bude; totiž o jejích vlastních plánech. Jaké jsou její plány? Ptala se sama sebe po sté od matčiny smrti. Musí si nevyhnutelně vydělávat na živobytí, ale jak? To byla ta nesnáz.

Všechno to přemýšlení bylo hroznou námahou – jen kdyby měla dost peněz, aby si mohla nechat Leaside, cítila, že by jej nikdy neopustila. Žila by tu šťastně sama, jen ona s Bobíkem; ano, přímo litovala Leasidu. Vlastně je Seabourne pohodlně známý a proto by v něm bylo lehko žít. Uhýbala s nervosním strachem před každou změnou. Nová místa, noví lidé, nový způsob života, hluk, spěch, zmatek; přitiskla si ruku na čelo a vzala do ruky ,Morning Post`, jak již toho dne udělala několikrát.

Uprázdněných míst bylo málo v poměru k hledaným. A jak mnoho se dnes od každého vyžaduje! Na příklad vychovatelky musí mít zkoušku a skoro všechny musí hrát na klavír a učit moderním jazykům. Soukromé sekretářky, typistky, účetní, farmářky, šoférky; jejich schopnosti se zdály být nekonečné.

„Typistka. Zvyklá na všechny známé druhy psacího stroje, píše rychle, zná dobře cizí jazyky, těsnopis.“

„Účetní hledá zaměstnání v hotelu nebo obchodním domě. Dlouholetá zkušenost.“

„Vysokoškolská studentka jako společnice a sekretářka; mluví francouzsky, německy, italsky, zvyklá cestovat, dovede řídit auto.“

„Mladá žena hledá zaměstnání na venkově. Zkušenosti s koňmi z války, výpomoc na malém statku nebo v mlékárně, samostatné pěstění psů, koňů a jiných zvířat nebo výpomocná práce v závodním hřebčinci.“

„Šoférka mechanička, nyní bez místa, výborná osobní doporučení, koncese; tříletá zkušenost z války v řízení ambulance ve Francii a Belgii; dovede všechny běžné opravy a čistit vůz.“

Jana odložila noviny. Ne, je naprosto neschopná dělat něco z toho; neschopná patrně vykonávat jakékoli samostatné zaměstnání. Bývala skvělá, ale nevedlo to k ničemu; lidé se nebudou zajímat o to, čím se mohla stát. Snad by mohla jít do obchodu, ale jakého obchodu? Mají rádi za pulty mladé, čiperné ženy, ne šedovlasé pětačtyřicetileté začátečnice; a mimo to má křečové žíly.

2

Zazněl zvonek a vešla teta Anna. Za ní, opíraje se o ebenovou hůl, vešel stařeček biskup z Blumfieldu. Teta Anna se posadila s rozhodným výrazem a ukázala biskupovi na židli. „Ne, děkuji; raději stojím,“ řekl vzdorovitě.

Jeho žena pokrčila rameny a otočila se na Janu.

„Je na čase, abychom si vážně pohovořily,“ řekla. „Předně, má drahá, kolik ti zbývá na živobytí?“

„Něco méně než padesát liber ročně. To víš, musily jsme prodat něco z kapitálu, a matčina pense přestala s její smrtí.“ Teta Anna nespokojeně zafuněla. „To není nikdy dobře sahat na kapitál, ale patrně to bylo nutné; krátce už se stalo. Nemůžeš žít z padesáti liber ročně, doufám, že si to uvědomuješ.“

„Ovšem že nemohu,“ souhlasila Jana. „Budu si musit najít nějakou práci, ale zdá se, že je víc žadatelů než míst, pokud vidím; a pak nevyhovuji moderním požadavkům, lidé dnes chtějí mnoho za své peníze.“

„Nechápu,“ zapípal biskup tenkým starým hlasem, „nechápu, Anno, proč by Jana nežila s námi; mohla by ti být užitečná v domácnosti, a mimo to bych ji tam rád měl.“

Jeho žena se na něho zamračila. „Proboha, Oswalde, jaký je to nepraktický návrh! Janě by se to jistě vůbec nelíbilo; měla by pocit, že žije z milosti. Já bych jej alespoň na jejím místě měla; Routledgeové byli vždycky docela neodvislí, hrdí lidé.“

Jana se zarděla. „Děkuji ti mockrát, strýčku Oswalde, že mi to nabízíš, ale myslím, že by to nešlo,“ řekla spěšně. „Ovšem že ne,“ přisvědčovala teta Anna. „Teď je otázka, Jano, jestli máš něco v úmyslu?“

V pomlčce, která nastala, pátrala Jana ve svém mozku po nějaké důstojné a přesvědčivé odpovědi. Zdálo se jí neuvěřitelným, že nemá nic v úmyslu, že ze všech těch nesčetných inserátů nemohla najít ani jeden, který by se jí hodil. Tetiny oči pátraly zvědavě v její tváři.

„Myslila jsem, že tě vždycky každý považoval za chytrou,“ poznamenala.

Jana se trpce zasmála. „To bylo před věky, teto Anno. Od té doby udělal svět pokrok.“

„Chceš tím říci, že se nehodíš pro žádné z povolání, která jsou nyní ženám přístupna?“ ptala se teta nedůvěřivě.

„To právě cítím. Víš, k většině zaměstnání je třeba zkušeností nebo odborného vzdělání, a když chce někdo učit, musí přirozeně mít zkoušky. Já nemám ani čas ani peníze začínat všechno znovu v pětačtyřiceti letech.“

Paní Blaneová se usadila pohodlněji na židli. „To se musí uvážit,“ zabručela.

„Je slabá naděje, že bych se dostala do obchodu,“ řekla jí Jana. „Ale i pro to jsem dost stará, a pak bych musila příliš mnoho stát.“

„Do obchodu?“ vyhrkla teta s opravdovou hrůzou v hlase. „Ty chceš jít do obchodu, Jano?“

„Nu něco musím dělat, teto Anno; žebráci si nemohou vybírat.“

„Ale má milá – Routledgeová – do obchodu? Oh ne, to je nemožné; o tom není ani řeči, že bys mohla dělat něco takového. Jak by to vypadalo, kdyby tvůj strýc ve svém postavení měl neteř, která by prodávala v obchodě! Co by tomu lidé řekli? Musíš mít trochu ohledu na city jiných lidí, Jano.“

Ale v tom okamžiku ztratila Jana trpělivost. „Nedbám ani za mák o city jiných lidí!“ řekla drsně. „Myslím na své křečové žíly.“

Biskup se tiše chraplavě zachechtal. „Výborně! má docela pravdu,“ řekl vesele. „Její žíly jsou pro ni mnohem důležitější než my; a proč ne, to bych rád věděl! I člen rodu Routledgeů podlehne někdy obyčejným lidským nemocem, má drahá.“

Oči mu svítily potlačeným zájmem a zlomyslností. „Na tvém místě, Jano, bych dělal, co bych pokládal pro sebe za nejlepší. To, že jsi Routledgeová, ti nepřidá másla na chleba, ať si tvá teta říká, co chce.“

Jeho žena nad ním mávla rukou. „Myslila jsem na něco, Jano,“ řekla, „v poslední době jsem mnoho uvažovala o tvé budoucnosti, a pro případ, že bys neměla žádný plán, podnikla jsem ve tvůj prospěch nedávno krok, který by mohl k něčemu vést. Zmínila se někdy tvá matka o našem bratranci Rupertu Routledgeovi?“ Jana přikývla. „Nu tak vidíš, myslím, že je to invalida. Je svobodný a docela zámožný, a co více, jeho společnice, totiž dáma, která o něho pečovala, právě odešla, aby ošetřovala svého otce, který onemocněl. Rupertův lékař mi psal, jestli bych nenašla někoho, kdo by šel na její místo, a přirozeně jsem si hned vzpomněla na tebe, ale nemluvila jsem o tom dříve pro případ, že bys měla něco v plánu. Jsi zvyklá na nemocné lidi, a plat je opravdu výborný; sto liber ročně.“

„Není to invalida,“ zapípal biskup horlivě. „Je silný jako kůň a potrhlý jako švec! Nechoď, Jano!“

„Oswalde!“ napomínala ho paní Blaneová.

Ale biskup se nedal umlčet. „Je šílený, víš, že je šílený; je mu šedesát pět, a myslí, že mu je šest. Posledně, když jsem byl u něho, mi ukazoval své hračky, a plakal, protože si nesměl pouštět lodičku ve vaně!“

Paní Blaneová se do temna zarděla. „V naší rodině není a nikdy nebylo šílenství, Oswalde; Rupert je možná trochu výstřední, ale propána, dnes jsou skoro všichni lidé takoví!“

Biskup si strčil ruce do kapes a napodobil velmi dobře školácké hvízdání.

Paní Blaneová se obrátila k Janě: „Upadl na hlavu, když byl malý, myslím, a to patrně zarazilo jeho vývoj. Chudák! Ale je docela směšné říkat, že je šílený; je jen trochu dětinský, nic víc. Já sama nevidím, že by byl divnější než jiní lidé teď po válce. V každém případě, má milá, by to byl velmi pohodlný domov; měla bys úplný dohled na všechno. Je tam výborné staré služebnictvo a dům je velký a velmi pohodlný. Jestli si dobře vzpomínám, je tam krásná zahrada. A i kdyby to nebylo tak skvělé, Jano, zdá se mi, že nemáš jinou možnost než přijmout nějaké takové místo, když se necítíš schopna k nějaké odbornější práci. A přirozeně bych byla mnohem šťastnější, kdybych věděla, že žiješ s členem naší rodiny.“

Jana se dívala do ohně. „Kde žije?“ ptala se.

Paní Blaneová se prohrabávala v kabelce. „Ah, tady je to. Napsala jsem ti adresu pro případ, že bys ji potřebovala.“ Jana se podívala na lístek papíru. „The Pines, Seaview Avenue, Blintcombe, Sussex,“ četla.

„Napsala jsem již o tobě doktoru Campbellovi,“ řekla paní Blaneová s lehkou nervosou v hlase. Odmlčela se, ale když Jana neodpovídala, pokračovala spěšně: „Dostala jsem právě dnes ráno od něho odpověď, a ta je velmi uspokojivá; píše, že ponechá to místo pro tebe čtrnáct dní volné.“

Jana vzhlédla. „Ano, rozumím; děkuji, teto Anno, je to od tebe moc hezké. Mám čtrnáct dní na rozmyšlenou, říkáš?“

„Ano, Jano, ale nevzdávej se toho. Sto liber ročně nenajdeš dnes na ulici, pamatuj si.“

„Je šílený, šílený, šílený!“ bručel biskup jednotvárným šepotem, „a někdy je moc těžko s ním vyjít.“

Paní Blaneová vytáhla obočí a potřásla lehce hlavou. „Nestarej se o strýce,“ zašeptala Janě. „Je přepracován a někdy se mu mate hlava.“

3

Když odešli, vzala Jana papír z kapsy a prohlížela si znovu adresu. „The Pines, Seaview Avenue, Blintcombe, Sussex“. Blintcombe! Cítila, že již zná každou ulici a každý dům v tom místě. Bude tam jistě dům nazvaný „Laurels“, „Nook“ a „Hiawatha“ mimo „The Pines“. Bude tam ulice nazvaná „Marine Parade“, „Belview Terrace“ a patrně „Alexandra Road“ mimo „Seaview Avenue“. Bude tam přístavní hráz, biograf, kluziště, kapela a plovárna.. Budou tam obvyklá sedadla za skleněnou stěnou na esplanádě, ve kterých sedí obvyklí invalidi a vyhřívají se na slunci jako choré rostliny ve skleníku, a ovšem že velmi mnoho kolečkových křesel tažených starými muži. Vlastně to bude jako Seabourne pod novým jménem, s bratrancem Rupertem, kterého bude ošetřovat místo matky.

Vyskočila. „Nepůjdu tam!“ zvolala nahlas. „Nepůjdu, nepůjdu!“

Ale jak to říkala, vzdychla, protože ji bolely nohy. Stála uprostřed pokoje, shýbla se a dotkla se opatrně naběhlých žil. Jejich dotyk ji pobouřil, jako vždycky, a vzplanutí rozhodnosti vyhaslo.

Velká vlna sebelítosti ji zaplavila a přinesla s sebou řadu smutků. Rozhlédla se po všech známých předmětech a začala vzpomínat. Jak je ten pokoj opuštěný. Nebyl vždycky takový. Její mysl putovala zpět lety k poslednímu výročnímu dni, který Leaside poznal. Svíčky a květiny dodávaly pokoji kouzla, ano, kouzla; vskutku si nyní pomyslila, že tehdy vypadal salon poměrně kouzelně u porovnání s dneškem. To bylo tehdy, vzpomínala, kdy měla matka na sobě šaty holubičí barvy, a Alžběta, celá v zeleném, jí připomínala modřín. Alžběta, celá v zeleném! Vždycky si ji tak připomínala. Proč vždycky právě v těch šatech? Alžběta vypadala v těch šatech tak mladě a živě. Snad byly symbolem vzrůstu, naplnění; ale bylo-li tomu tak, byly lživým symbolem, neboť naplnění nepřišlo. A přece v ni Alžběta věřila až do posledního okamžiku. Bylo požehnáním mít někoho, kdo v ni věřil; pomáhalo jí to v sebedůvěře. Věděla to nyní – ale Alžběta je vdaná, je na míle odtud v Kapském městě; zapomněla na Janu Ogdenovou, která ji nakonec tak zklamala. Tak dobře.

Posadila se k matčině psacímu stolu a začala psát: „Vážený doktore Campbelle, má teta pant Blaneová mi sdělila -“

Pak roztrhala dopis. „Nemohu se dnes rozhodnout,“ pomyslila si. „Jsem příliš unavena, než abych mohla myslit.“

About these ads