1
Jana vystoupila z drožky. V ruce nesla klec s Bobíkem, dobře na cestu zabalenou.
„To je ten dům, slečno,“ řekl kočí a ukázal bičem.
Velká lakovaná a mramorovaná vrata s nápisem „The Pines“ velkými černými písmeny napříč. Otevřela je a vešla na cestu. Žíhané vavříny a rododendrony, nyní mokré a provlhlé, ji lemovaly. Žlutá cesta byla bahnitá a nepořádná, zarostlá travou a mechem. Na záhybu cesty se objevil dům; velká třípatrová budova viktoriánského slohu, s velkým trávníkem vpředu a vchodem s korintskými sloupy. Dům byl jednou nešťastně celý pomalován a nyní byl smutným zjevem se zanedbanou a oloupanou malbou. Když Jana zvonila, měla dojem celé řady nestejných sklápěcích oken se záclonami tmavě hnědé barvy.
Služka středního věku otevřela dveře. „Slečna Ogdenová?“ zeptala se, než měla Jana čas promluvit.
„Ano, jsem slečna Ogdenová. Myslíte, že se mi sem mohou dopravit zavazadla z drožky, prosím?“
„Drožkář měl předjet až ke vchodu,“ bručela žena. „Ví to dobře; je tak líný!“
Nechala Janu stát v předsíni, nadzdvihla si opatrně sukně a vyšla na cestu. Jana se rozhlížela, stále držíc klec. Dojem kaštanové barvy zůstával i zde; byla všude; na koberci, kožených židlích, tapetách. I na okénku z mléčného skla nad hlavním vchodem převládala tato barva. Dům měl také svou příznačnou vůni; všechny domyji mají. Glory Paint, vzpomínala, voněl dehtem, čerstvou malbou a čistidlem na mosaz; dům Rodneyových voněl Ralfovými zaprášenými právnickými knihami. Leaside voněl novinami, kuchyní a mnoho let otcovou dýmkou. Ale tento dům, jak ten voní? Rozhodla, že je to vůně starých lidí.
Služka se vrátila, následována nevrlým kočím, který nesl kufr.
„Odpusťte, že jsem vás nechala čekat, slečno,“ řekla přívětivěji.
Otevřely se dveře na vzdáleném konci chodby, a přívětivá stařena přistoupila k Janě. Měla uspokojivě čisté modré šaty a velkou zástěru, a usmívala se přívětivě na Janu. Mluvila silným zpěvavým hlasem vnitrozemí. „Jsem hospodyně; jmenuji se Keithová,“ protahovala. „Nevím, proč vás tu nechali takhle stát, slečno. Povídám jí, povídám: ,Uveďte ji hezky do salonu, až přijede, a hned mi to řekněte!` Ale Mary je někdy taková divná.“
„Oh, nic se nestalo,“ řekla Jana zdvořile. „Musila mi dojít pro zavazadla.“
„To je moc nezdvořilé; Mary by to měla vědět. Prosím, pojďte tudy.“
Jana ji následovala do velkého chladného pokoje, zřejmě zřídka užívaného, neboť rolety byly staženy a nábytek potažen povlaky.
„A povídám jí, vytáhni rolety a ukliď všechno, a teď to tu takhle vypadá!“ bručela paní Keithová, zápasíc se šňůrou u jednoho okna. „A teď, slečno,“ pokračovala, když se zase obrátila k Janě, „protože jste tady nová, povím vám všechno o pánovi. Je trochu divný, dětinský, jak jste jistě slyšela. Ale někdy je docela mírný a klidný, a kdybyste si s ním někdy nevěděla ze začátku rady, tak prosím přijďte jen ke mně. Zná mne a má mne rád. A až k němu po prvé přijdete, všimněte si jeho hraček, když vás požádá: je to takové velké dítě, ačkoli je to šedovlasý pán, a jeho hračky jsou mu celým světem. Až mu budete představena, přijďte dolů a já vám vyložím všechno o jeho dietě a jeho malých zálibách. Je to ubohý nemocný pán, ale my ho máme všichni moc rádi. Já tu jsem již třicetpět let, a doufám, že tu také tak dlouho zůstanete, slečno, s dovolením. A teď vám ukáži váš pokoj.“
Vystoupily po temném schodišti do pěkně velkého pokoje v prvním poschodí.
„Počkám na vás na schodech a dovedu vás k panu Rupertovi, až budete hotova,“ řekla paní Keithová a zavřela dveře.
Jana postavila Bobíkovu klec na skříň a sejmula přikrývku. „Můj drahý žlutý ptáčku,“ šeptala chlácholivě, „nesmíme tě postavit do průvanu!“
Sundala si klobouk a umyla ruce. Našla v kabelce hřebínek a spěšně si přičesala vlasy.
„Jsem hotova, paní Keithová,“ řekla, když se připojila k hospodyni.
Stařena otevřela dveře kousek dál na chodbě. „To je jeho dětský pokoj,“ zašeptala.
Pokoj byl dlouhý a nečekaně světlý, neboť měl tři velká okna; ale Jana si všimla s nepatrným pocitem lítosti, že jsou v dolení půli zamřížována, jako bylo okno ve staré ložnici v Leasidu, když ona a Milly byly dovádivými dětmi. Před krbem bylo vysoké zábradlí.
„Tady je ta hodná dáma, pane Ruperte; ta, o které jsme vám povídali.“
Velký ošumělý muž s šedým plnovousem a hřívou vlasů klečel před otevřenou policí. Když k němu Jana přistoupila, rozhlédl se žalostně.
„Ztratil jsem panenku, tu nejhezčí panenku,“ kňoural. „Neschovala jste mi mou panenku?“
„Nu tak, nu tak, pane Ruperte!“ řekla paní Keithová přísně. „To je slečna Ogdenová, která vás přišla opatrovat; pojďte ji hned přivítat.“
Velký špinavý muž vstal. Díval se na Janu s podezřením, hrabaje se ve vousech. „Nelíbíte se mi,“ řekl zamyšleně. „Vůbec se mi nelíbíte. Jděte pryč, prosím; jistě jste mi schovala panenku.“
„Chcete, abych vám ji pomohla najít?“ navrhla Jana. „Co je tohle? Je to ta panenka?“ dodala, vytahujíc rozbitou voskovou loutku zpod židle.
„To je má panenka!“ zvolal muž nadšeně. „To je má drahá, krásná panenka! Není krásná?“ a přitiskl si pannu k prsům. „Poděkujte, pane Ruperte,“ napomínala ho paní Keithová. Ale muž se díval zamračeně. „Nepoděkuji; schovala mi panenku. Vím, že to byla ona!“
„Musíte jí poděkovat, pane Ruperte. Našla vám panenku. Nu tak, buďte hodný!“
Ale nemocný začal dupat. „Ať jde pryč!“ rozkazoval rozhodně. „Nelíbí se mi její vlasy.“
„Pojďte dolů,“ zašeptala paní Keithová a vystrčila Janu mírně z pokoje. „Všechno bude dobře, až vás příště uvidí; jste mu napoprvé cizí, ale jistě vás bude mít brzy moc rád.“
2
V pokoji hospodyně se stařena rozpovídala. Zřejmě nervosní z toho, že snad pacient zapůsobil špatným dojmem, snažila se neobratně napravit to tím, že zasvěcovala Janu do podrobností o jejích předchůdkyních, z nichž paní Keithová zřejmě poznala čtyři. Sedíc v ošumělé lenošce u krbu poslouchala Jana mlčky toto stísňující vyprávění.
Konečně došla paní Keithová k Janině bezprostřední předchůdkyni, slečně Kingové, která tu byla dvacet let. Byla to taková hezká slečna, když přišla, se žlutými vlasy a samý úsměv. Vzala to místo, jen aby pomohla své rodině malých bratříčků a sestřiček. Ale když všichni vyrostli a nepotřebovali již tak naléhavě pomoci, zůstala slečna Kingová dál, protože, jak říkala, si na to nějak zvykla, a nemohla se odhodlat po všech těch letech ke změně. Pan Rupert ji měl moc rád, protože rozuměla všem jeho nápadům a hrávala si s ním celé hodiny. Také mu někdy předčítala. Má nejraději pohádky a Robinsona Crusoe; slečna Ogdenová shledá, že ho Robinson Crusoe nikdy neomrzí, bude dobře, když začne nejdříve předčítat tuto knihu.
Pan Rupert prosíval, aby mu dali postýlku do pokoje slečny Kingové, bál se tolik tmy. Ale to přirozeně nedovolila, protože přece jen byl dospělým mužem, ačkoli to nevěděl. „Ubohý nemocný pán, je tak nevinný.“ Když musila slečna Kingová konečně odejít, byla velmi nešťastna, že ho opouští. Ale její starý otec se v té době roznemohl, tak pro ni rodina poslala, aby ho ošetřovala.
„Je to smutné,“ povídala paní Keithová, „že musila k vůli tomu domů po všech těch letech práce s panem Rupertem; ale to víte, slečno, byla to stará panna, a tak si myslili, že se k tomu hodí.“
Od hovoru o Janiných předchůdkyních přešla paní Keithová na pana Ruperta samotného. Vykládala, že se jeho mozek vyvinul jen do věku šesti let. „Nějak se opozdil,“ říkal prý lékař. Rodiče mu zemřeli, když mu bylo dvanáct, a jeho opatrovník, který nevěděl co s ním, poslal ho do útulku pro úchylné děti. Ale po čase příliš vyspěl, než aby tam mohl zůstat, a tak, protože zdědil dost peněz, ubohý pán, koupili jeho poručníci „The Pines“, aby tam žil, a od té doby tady žije.
Paní Keithová vykládala ze široka denní pořad, který musí Jana dodržet, a pouštěla se do nejpodrobnějších detailů o pacientově stravě.
„Je trochu hltavý,“ poznamenala omluvně. „Lékař říká, že to duševně choří často bývají. Překvapí vás, jak jí, vzhledem k tomu, jak málo se pohybuje! Ale má slabý žaludek a zvrací, když nedám pozor, co dostane; tak mi lékař povídal, dávejte mu raději lehká jídla v mezidobí, aby se zasytil. Je to ubohý nemocný pán,“ opakovala znovu se skutečnou lítostí v hlase. „Ale s vámi mu bude dobře, slečno, nebojte se; znám ho a on mne má tak rád, je to dojemné. To víte, slečno, já ho znám už třicetpět let.“
„Když budu potřebovat radu, přijdu jistě k vám, paní Keithová,“řekla Jana vděčně. „Ale doufám, že se do toho rychle vpravím.“
Cítila velkou únavu po cestě a toužila bolestně po odpočinku. Měla mozek jako celý popletený a bála se, aby na nic nezapomněla.
„Byl to Benger v jedenáct a hovězí polévka ve čtyři, nebo obráceně?“ ptala se úzkostně.
„Bylo to obrácené, slečno; nemyslíte, že byste si to měla raději napsat?“
„Snad ano,“ souhlasila Jana a vytáhla z kapsy kabátu malý zápisník.
„Nu tak,“ řekla, snažíc se mluvit vesele. „Nu tak, paní Keithová, uděláme si seznam. Horké mléko zabarvené kávou, když se probudí, že; pak hovězí polévku v jedenáct hodin a lék proti kašli v půl jedné. Benger k svačině a ještě jednou před spaním. Oh, brzy do toho všeho vniknu, doufám. To víte, jsem zvyklá ošetřovat nemocné.“
*** KONEC ***
